Znamení zmije (Zaklínač FF)

15: Vyprávěj

Skláněl se nad ní, hodnou chvíli už jí pozoroval. Byla hezká, ale ne nijak zvlášť, skoro by řekl, že obyčejná. Nechápal, co na ní Bílý Vlk viděl. Nerozuměl tomu, že si jí vůbec připouštěl k tělu. Člověka... Z určitého úhlu pohledu vypadala jako dítě, ale ne, byla to žena. Zářilo jí to z očí, jako by to nejradši vykřičel do světa, a to jí spatřil jen na malou chvíli.

Oslovila ho jménem. Nejprve to vypadalo, že ji vyděsil, stejně jako ostatní obyčejné lidi. Pak se z obyčejného šoku stalo protření a promluvila. Přestože ji neznal, něco v podvědomí mu napovídalo, že ji vlastně zná až moc dobře.

To byl přesně ten důvod, proč se momentálně tak moc nenáviděl. Pro tohle netrénoval, pro tohle na sebe nenechal nadávat, nepřipojil se k nim, jen tak pro nic za nic. Ale prý to bylo podstatné. Podstatné! Nebylo to vůbec důležité! Nebylo by, kdyby se nedozvěděli, že společně s ní a s Bílým Vlkem cestovalo to zaklínačské mládě. Připomínal mu jeho samého, před několika lety – roztěkaný, nerozvážný, vyjukaný. Vlastně vypadal jako jeho úplné dvojče...

„Hano," chopil se dívky a lehce s ní zatřásl, „Hano, prober se."

Nereagovala. Otráveně protočil oči. Proč to musel dělat on?! Blbý dotaz, bylo zřejmé, proč to musel dělat on. Znala ho. A on potřeboval, aby mu vysvětlila jak. Potřeboval se k ní dostat, co nejvíc mohl a s ní k Bílému Vlkovi a tomu mláděti.

„Hano," oslovil jí znovu, štípl jí do ušního lalůčku, „no tak, prober se."

Zacloumal s ní razantněji. Začínal si myslet, že už se asi neprobere. Začínalo vypadat jednodušeji i to, jak ji vysvobodil ze spárů nekkera. Ty zrůdy byly děsně odporné, k tomu všemu agresivní, když jste jim ze spárů brali krmení.

Zamumlala, zamručela několik nesrozumitelných slov a pak zaznělo vcelku jasné „Geralte". Znovu to protočení očí. A s tímhle měl pracovat? Šlo to vůbec?

„No, no," povzdychl si, „už jsi vzhůru?"

Víčka se jí odlepila od sebe, zamžourala. Trvalo to jen chvilku, než se jí oči rozevřely do široka, zorničky roztáhly v překvapení. Stihl jí včas přitisknout dlaň před ústa, aby umlčel její hlasité vyjeknutí.

Hany výkřik utlumila jeho dlaň. Když ji probral, nejprve si myslela, že se dívá na Ela, ale pak si všimla těch malých odlišností. Hlavně očí, v těch se zračilo zcela něco jiného, než v Elových.

Zamumlala mu do dlaně. Když jí však neodtáhl, popadla ho za předloktí a trhla mu s ním, aby ho donutila. Zhluboka se nadechla, když dal konečně ruku pryč.

„Co to děláš?" vyjela na něj. „Co se stalo?"

„Prosté: „Děkuji, žes mi zachránil život" by stačilo," odfrkl si.

„Zachránil život?" překvapilo ji.

„Hodlal tě sežrat nekker," upřesnil a zvedl se, „ta příšera, co tě odnesla."

„Ta příšera," zamumlala, před očima se jí vybavilo několik momentů, „kde je Geralt?"

„Kde je Geralt?" zopakoval, protočil oči a pak si povzdychl, „nevím, Hano, nevím, kde je Geralt."

„Jak nevíš? To jsem byla jediná, kdo tam byl? U těch příšer? Mluv," sedla si.

„Klid, klid, sotva ses probrala," dřepl si a vzal ji za ramena, aby jí zabránil se postavit, „Geralt tam nebyl, ani ten druhý zaklínač. Byla jsi tam sama, oni se s nimi zřejmě poprali, jsou to přeci jen zaklínači. Smutné, že nedokázali ani ubránit obyčejnou holku."