Znamení zmije (Zaklínač FF)

18: Hvězdy na nebi a jiskry v očích

Hana sledovala, jak se v ohradě s prasátky brodil muž až po kotníky bahnem. Naháněl dva čuníky, kteří měli okolo krku uvázané mašle. Pokoušel se je zahnat od ohrádek, ale většinou to končilo placákem do bláta.

„Proč to nejdeš zkusit?" drcl do ní Geralt, když už po několikáté vyprskla smíchy.

„Zkusit to?" zasmála se. „Proč bych měla lézt do bláta? Dělají to jiní a s chutí."

„Ale no tak, co může být tak těžkého na tom zahnat pár prasátek do ohrady," znovu se mu na tváři objevil ten vyzývavý úsměv.

„Poslyš, tohle ti fungovalo tam uvnitř, ale tentokrát to vážně nezabere," zavrtěla hlavou.

„Chceš jít radši hrát karty? Nebo kostky?" pozdvihl obočí.

„Ani jedno z toho, proč nemůžu jen stát a koukat," založila si ruce na prsou.

„Protože tu nejsi od toho, abys jen stála a koukala," popostrčil ji dopředu.

Snažila se zarýt nohami do země, ale nešlo to. Geralt ji dostrkal až k ohrádce, ze které právě vylézal onen vesničan, od hlavy až k patě zapatlaný blátem.

„Tam mě nedostaneš," potřásla hlavou, „ne..."

Vyjekla, když ji náhle vzal do náruče a udělal pár kroků k ohradě.

„Geralte, ani na to nemysli! Polož mě na zem okamžitě! Slyšíš, polož..." přestože se mu cukala a odstrkávala se od něj, nepomohlo jí to od toho, aby ji přehodil přes ohradu a ona dopadla přímo do bláta.

K uším jí dolehl halasný smích. Vyškrábala se na nohy a zabodla se očima do zaklínače. Stál u ohrádky se založenýma rukama na prsou a pobaveným úsměvem na tváři.

„Jak myslíš," pozdvihla ruce ve snaze si otřít bláto z obličeje, ale docílila akorát toho, že si ho všude jen víc rozpatlala.

Ušklíbla se a pohledem našla prasátka, která se rochnila v bahně. Okolo ohrady rozestavěné louče zajišťovaly dostatečné osvětlení i při západu slunce. Hana zahlédla první prasátko s mašlí a vydala se k němu. Jakmile od něj byla pár kroků, zpomalila a začala zvíře obcházet z druhé strany, než na kterou byly menší ohrádky. Čuník vyrazil, zabořil kopýtka do bláta a pelášil vpřed.

Dívka ho rychlými kroky následovala. Sice jí to v blátě prokluzovalo, ale dokázala se zorientovat a navést prasátko tak, aby zaběhlo do ohrádky ze dvou prken připojených k větší ohradě, označené růžovou mašlí. Vydechla si, teď už jen zbývalo to druhé...

Byl to trochu větší pašík než ten předchozí. Zadívala se na něj ve chvíli, kdy prasátko vzhlédlo a zadívalo se na ni korálkovýma očima.

„Pojď sem, pojď," popošla k němu s nataženou rukou před sebou.

Zvířátko stálo na místě hodnou chvíli. Nechalo ji přijít blízko, nechalo ji sklonit se a pak udělalo prudký úskok. Hana sebou plácla do bláta. Nadzvedla se a vyprskala bláto, které se jí dostalo do úst.

„Už ho skoro máš," zaslechla za sebou Geralta.

Zastrčila si za ucho prameny vlasů slepené bahnem a vydala se za čuníkem. Od vítězství ji dělilo pár kroků. Nejprve doleva, chvíli rovně, doprava, vpřed...

Otočila se na zaklínače s vítězoslavným úsměvem, když prasátko zaběhlo do správné ohrádky.

Později...

Hana si k hrudníku tiskla hračku prasete, kterou dostala za odměnu u ohrady. Procházeli se s Geraltem mezi stodolami a ona spatřila úchvatnou příležitost mu vše oplatit. Opodál visela za provaz omotaný kolem větve z pytle vyrobená nafouklá kráva, okolo které se motali ženy, muži i děti se zavázanýma očima a pokoušeli se ji zasáhnout klacky a rozpárat ji.