Znamení zmije (Zaklínač FF)

9: "Dýchej, slyšíš? Dýchej!" (1. část)

Dny splývaly dohromady. Hana přestávala vnímat čas. Jeli neustále po cestách, většinou stavěly v hostincích na jídlo a přestávku, přespávali v lesích. Bylo to už pár dní, co se od nich oddělili Lambert s Eberhardem a cestovali jen ve třech. Všechny ty míle ubíhali v podstatě v tichosti, dívka občas prohodila slovo s Elem.

„Kam že to jedeme?" prolomila ticho, které opět nastalo.

Ze sedla už jí bolel zadek a navíc začínala mít nutkání zastavit. Poohlížela se po vhodném místě a nenápadně začala navazovat konverzaci.

„Do Oxenfurtu, už jsem to říkal," odpověděl nezaujatě Geralt.

„Promiň, já jsem o tom městě nikdy ani neslyšela," zamumlala.

„Bude se ti tam líbit," ujistil jí Elo.

„Už jsi tam byl?" překvapilo ji.

„Neznamená, že když ho nikam moc nechceme brát, že vůbec nikde nebyl," ozval se starší zaklínač.

„Nepadla ani zmínka o tom, kdo ho kam a kdy bere," namítla.

„Já jen pro jistotu," nakrčil rameny a pobídl koně ke cvalu.

„Co to zase dělá?" zazoufala Hana.

„Nudí se, ty snad ne? Tohle cestování je ubíjející," odfoukl si.

„To je, ale nevede mě to k šílenostem," potřásla hlavou.

„Co je špatného na tom projet se rychleji?" zajímal se.

„Vcelku nic, ale já už hodnou chvíli vážně potřebuju zastavit," chytla uzdu koně pevněji a lehce se nadzvedla ze sedla.

Ucítila zatahání v tříslech a pod zadkem. Bolestně přivřela oči, potřebovala sesednout co nejdřív. Pobídla Koně k rychlejší jízdě a on poslechl. Vyrazil vpřed, vzhledem k rychlosti jízdy se Hana ani nepokoušela vysedávat. Jen se snažila udržet lehce nad sedlem, aby to tolik nedrncalo a nezvyšovalo to její malou potřebu.

Aby Geralta dohnala, pobídla koně ještě zamlaskání a zaklapáním jazykem. Vystřelil jako blesk, okolí se začalo rozmazávat, drncání přestávala vnímat. Chodidly se víc zapřela do třmenů, povolila uzdu. Začala mít pocit, že jestli kůň náhle zastaví, přepadne. Asi by se tak i stalo, to už se ale prohnala kolem světle hnědé klisny a přitažením uzdy přiměla Koně zpomalit.

Poohlédla se na zaklínače, zazubila se. Když jí dohnal, neváhala ani vteřinu.

„Potřebuju zastavit," zadrmolila, „hned."

„Fajn," kývl, „můžeme si dát pauzu, jak chceš."

Dívka se pousmála a zavedla koně ke kraji cesty, kde z něho v podstatě ihned sesedla. Vzala ho za uzdu a vedla mimo cestu.

„Hodláš se tu zdržet?" uslyšela za sebou.

„Ocenila bych to, začínám sedlo vážně nesnášet," přiznala.

Vybrala místo, které se jí zdálo nejvhodnější, a přivázala koně ke stromu. Natočila se, aby se ujistila, že ji zaklínači následovali a pak poklusem vyrazila hledat nějaké vhodné místečko pro svou úlevu.

„Opatrně tam vzadu," zaslechla a musela se ušklíbnout.

Tolik starosti kvůli křoví. Našla svůj cíl a vydechla si.

O chvíli později...

Byla na cestě zpátky, když se jí zdálo, že se před ní něco v listí hnulo. Pozastavila se. Listí tu nebylo hodně, přeci jen bylo jaro... Byla si jistá, že kdyby před ní na zemi něco leželo, všimla by si toho už při cestě tam, ne pouze zpátky. Když se nic nedělo, vyrazila dál. Stále se nic nehýbalo. Potřásla hlavou, už asi začínala šílet.

Náhle jí však noha podklouzla na něčem nepřirozeně pevném a oblém. Vyjekla a bolestně vydechla, když dopadla tvrdě na záda. Začala se rychle štrachat zpátky na nohy. Stihla to tak akorát, aby zahlédla něco jako obrovskou přerostlou stonožku tmavé lesklé barvy. Vytrčila se před ní do její výšky, což bylo kolem metru šedesát, a zatřepotala rudýma nožkama.

„Do hajzlu," zajíkla se Hana a otočila se zády ke stvoření.

Vyrazila kupředu, od nohou jí odlétla hlína, kterou vyhrábla, jak zabrala do chodidel. Snažila se běžet co nejrychleji, ovšem ani to nestačilo, aby ji stonožka nedohnala.

Zavřískla, když jí náhle něco obmotalo kotník nohy, ze které se právě chtěla odrazit, a zarazilo ji. Klopýtla, ale dokázala nespadnout. Trhla nohou ve snaze stonožku odkopnout, ale její hřbetní krunýř byl moc pevný, takže náraz pohltil.

„Kruci, ne," zazoufala a zmohla se na hlasitý výkřik o pomoc, „Elo! Geralte!"

Bylo to to poslední, co ze sebe dokázala vypravit. Vteřinu na to, se jí stvoření omotalo okolo obou nohou a trhlo sebou. Podrazilo jí nohy a ona tvrdě dopadla na zem, jako by toho nebylo málo hrudníkem přímo na něco tvrdého, ostrého. Zasýpala a marně se snažila nadechnout se.

Ne, ne! Takhle vážně nehodlám umřít. Zapomeň, ty svině stonohá!

Chtěla se zapřít do země a překulit se, když se stonožka podhrabala pod ní a obmotala jí hrudník.

Co to... Do prdele už!

Zvíře se kolem ní utáhlo tak, že jakákoli snaha popadnout dech se vytratila. Vnímala, jak se jí pokouší dostat na bok. Nechápala proč, než se jí do ramene zakousla ostrá kusadla. Do očí se jí nahrnuly slzy. Chtěla křičet, ale nemohla. Začínalo se jí zatmívat před očima nedostatkem kyslíku.

„Hano," zaslechla, přestože se všechno začínalo rozpíjet do tmy.

Ten hlas poznávala, byl to Geralt.

To je prvně, co mi řekl jménem, prolétlo jí hlavou, ježíš, holka... Ty tu umíráš a myslíš na takové hovadiny...

Ticho a tmu rozsekl hlas, který neznala a slova, kterým nerozuměla: „Lehnout! Á rebours, Dh'oine!"

„Hano, nech ji, ať tě obrátí, hned," znovu Geralt.

Podvolila se. Stačilo se uvolnit a trochu stonožce napomoci, na zádech se ocitla během pár vteřin. Zbylé síly vložila do toho, aby před sebe zamžourala. Stonožka se vytyčila nad ní, aby se následně lépe dostala kusadly k jejímu krku. Po zakousnutí následovalo znovu vztyčení a vydaní klapavých zvuků. To byl moment, kdy jí měkkým břichem prolétl šíp. Pak už byla jenom tma...