Znamení zmije (Zaklínač FF)

19: O co tady vlastně jde...?!

Hana se probudila s hroznou bolestí hlavy a vcelku unavená. Zavrtěla se, přetočila se na bok. Sotva si celá rozespalá všimla, že na někoho nalehla. Teprve, když se chtěla schoulit do klubíčka, uvědomila si, že má jednu nohou zaháknout mezi dalšími dvěma.

Zprudka otevřela oči, zamrkala a zaostřila. Před očima měla prameny bílých vlasů, které když odstrčila, pohlédla do známé tváře s ostrými rysy. Zrudla, nějak si nepamatovala, jak se do téhle situace dostala a nehodlala to řešit. Věděla, že si předchozí noc užila se vším všudy, i s tím, co si nepamatovala.

Přemohla jí zvídavost, natáhla ruku a prsty mu přejela po bradě. Tam i na tvářích mu rašilo strniště, které ji píchalo do prstů jako drobné jehličí. Z brady mu prsty sjela přes krk na klíční kosti.

„To šimrá," zamručel, když ukazovákem a prostředníkem vyjela znovu na krk.

Cukla sebou, rychle stáhla ruku k sobě a chtěla se odtáhnout. Než tak stihla učinit, objal ji paží a přivinul si ji k sobě. To bylo až moc divné.

„Geralte, pust," šeptla a zapřela se mu dlaní o hrudník.

Uvolnil sevření. Přitáhla si k sobě přikrývku a posadila se. Hledala svoje oblečení, nakonec ho našla ležet na podlaze na hromádce. Nadzvedla se, hodlala udělat pár rychlých pohybů, popadnout oblečení a zmizet ve vedlejší místnosti. Geralt jí však náhle přiložil dlaň k zádům a sjel níž těsně nad zadeček.

Trhla sebou, prudce se otočila.

„Udělej to ještě jednou a bude tě to bolet," sykla.

„No tak," ušklíbl se a sedl si k ní, „včera se ti to líbilo."

Uhnula mu pohledem, znovu tu bylo to horko ve tvářích.

„Ty si moc nepamatuješ, že?" sklonil se k ní a políbil jí na krk.

„No, útržky," povzdychla si, „ty mi stačí, takže..."

Vstala, stáhla s sebou přikrývku, do které se zabalila a sehnula se pro oblečení.

„Pokud tě můžu požádat, nebudeme o tom mluvit," bleskově si ho prohlédla, než zabodla pohled do země, „ano?"

„Jak si přeješ," pokývl hlavou, „budu venku, pokusím se najít ostatní."

„Dobře, najdu tě," i s věcmi proklouzla do vedlejší místnosti.

Zavřela za sebou dveře a vydechla si. Nešlo jen o trapnost té situace, ale taky o to, že by vlastně docela ráda věděla, co všechno se odehrálo. Jen ne teď...

Později opět na cestě...

Projížděli lesními cestičkami, které lidskému oku byly neviditelné. Calwen stopovala skupinu zaklínačů, které vzhledem k zastávce, tak trochu ztratili. Elfka se však nevzdávala. Elo i Geralt jí důvěřovali. Opět jen Lambert měl svoje klasické připomínky. Hana ho dohnala na svém novém koni, kterého zaklínači sehnali brzy ráno.

„Lamberte," oslovila ho a koutky úst jí zacukaly, když prohodil další poznámku na Calwen.

„Nemyslel jsem, že se toho dočkám, ale vida," pokračoval, pohledem se přesměroval k dívce, „tys přišla a evidentně něco chceš. Tak copak?"

„Ukázal bys mi prosím ještě ten medailon?" zadívala se na něj.

„Medailon?" pozdvihl obočí. „Myslíš, ten co jsem našel?"