Znamení zmije (Zaklínač FF)

20: A co když...

Nevypadalo to, že by ji tam nějak drželi. Zmátli ji ale na tolik, že nevěděla, zda má zůstat, či zda má jít. Přecházela z místa na místo, pohledem střežila trojici opodál sebe.

Nejspíš bych měla jít, najít Geralta a všechno mu říct... A co když je to právě to, co chtějí? Ale... Co když chtějí, abych právě zůstala?!

Aniž si to uvědomovala, začala si kousat nehty. Okousala si je až k bříšku a zuby štípala do nebolavých míst.

„Ty tu ještě seš?" otočil se na ni Darko a přešel k jednomu z koní, kteří byli upoutaní nedaleko.

„Jak to myslíš?" nechápala. „Unesli jste mě, tak kde bych měla být?"

„Drží tě tu snad někdo?" ušklíbl se.

Potřásla hlavou. On se kousavě zasmál a nasedl na koně.

„Mirane," řekl jen a pobídl koně k chůzi.

Poslední zaklínač jel za ním, ten, jehož jméno Hana stále neznala. Dívala se, jak někdo, koho nazývala svým bratrem, odjíždí. Stála tam a zírala na něj. Připadala si naprosto zbytečná a nanicovatá.

Leknutím vykřikla, když jí náhle někdo chytil a vyzdvihl. Byla posazena na koně přímo před zaklínače jménem Miran.

„Nevrť sebou," zamručel jen, „zvedat tě nebudu."

Než se stačila zeptat, zamlaskal, pobídl koně a následovalo prudké zrychlení do rychlého běhu. Hana vyjekla, křečovitě se chytla zaklínače. Seděla k němu bokem, což bylo docela nepohodlné. Okraj sedla, zahnutý nahoru, ji tlačil a působil bolest kdykoli, kdy kůň poposkočil trochu více, nebo o něco zaškobrtl.

Náhle zalitovala toho, že neutekla, když mohla. Měla vypadnout, jakmile si jí přestali všímat. Zařekla se, že jakmile zastaví a ona dostane možnost, neprošvihne ji.

Nejeli moc dlouho. Dojeli na hlavní cestu, po které se pohybovali jen chvíli. Poté z ní opět sjeli a zastavili až na planině nedaleko města. Hana se zmateně rozhlížela. Neměla tušení kde je, ani jak se dostane zpátky ke Geraltovi, kdyby ovšem tušila, kde ho najít.

Jakmile zastavili, Miran ji prudce sestrčil z koně. Dopadla na všechny čtyři, přičemž si narazila dlaně. Zvedla se, udělala několik malátných kroků.

„Proč jste mě sem tahali?" okřikla zaklínače.

„Občas člověku jízda vyčistí hlavu," zasmál se Miran.

„K čertu s vámi," zasyčela, „se všemi zaklínači!"

„Ale," ozval se Darian, „nemyslím si, že by tohle Geralt slyšel rád. Miro, co myslíš?"

Vyšla k němu rázným krokem. Až pozdě si vybavila, že když se pokoušela uhodit Geralta, nic mu to neudělalo. To už ale byla u blonďáka. Pozdvihla ruce a prudce ho udeřila do hrudníku. Když se rozesmál, vztekem zrudla. V očích jí začaly pálit slzy.

„Ty hajzle," vzlykla, rozpřáhla se a vší silou mu vrazila facku.

Než se stačil vzpamatovat, udeřila ho znovu, tentokrát do druhé tváře.

„Zmetku jeden, lháři!" přestávala mít vůli potlačovat slzy. „Vrahu!"

Darko sklonil hlavu, promnul si červené tváře. Vzhlédl, zabodl se do dívky pohledem a rty stáhl do úzké linky.

„Vrahu," procedil skrz rty, „nevím, nevím, jestli je moudré vrazit vrahovi facku. Co myslíš, hm? Co myslíš, že asi tak vrah dělá, když se s ním jedná takhle?!"