Jiná dimenze (by SallyPejr)

Neděle ráno - opět

Sherlock Holmes, jediný detektivní konzultant na světě, ví nebo alespoň tuší o všem, co se na Zemi děje nebo dělo. (Mluvíme o Zemi, ne o okolním vesmíru.) Pokud o něčem neví aktuálně, dokáže si potřebné informace najít ve svém myšlenkovém paláci. (Neplatí pro informace týkajících se momentálně populární hudby, herců, umění a moderní kultury celkově. Ty považuje za nudné, otravné a nezajímavé a jejich existenci za zbytečnou.)

Sherlock Holmes ví o všem, co má v bytě 221B na Baker Street a to včetně několika štěnic, které v každé místnosti bytu umístil jeho přehnaně starostlivý bratr.

Proto Sherlocka Holmese velice překvapilo, když ráno vstal a na gauči v obýváku v bytě s uzavřenými a uzamčenými všemi vstupy našel na sobě ležet dva muže. Rád by řekl i dva neznámé muže, ale to platilo jen částečně.

Sherlock Holmes oblečený v šedém tričku, kalhotech od pyžama a v modrém županu si dřepne vedle gauče a z blízka si prohlíží světlovlasého cca čtyřicátníka, který leží na hubeném černovlasém cca pětatřicátníkovi, který vypadá jako dokonalá Sherlockova kopie.

Ani jeden z nich nevapadá, že by se měl brzy probudit, a tak se Sherlock zase postaví a vydá se do své ložnice. Někde by tam měl mít mobil a teď si rozhodně potřebuje zavolat.

- - o - -

Vědomí k Johnovi přišlo náhle, ale vzpomínkám to trvalo trochu déle.

Co se stalo, že ho tak bolí hlava? Naštval ho Mycroft. To je normální, ale bolení hlavy to nezpůsobuje, když ho zrovna nezdrogují.

Doma byl Sherlock. Co bylo dál? Sherlock ho nenaštval. Tak co udělal? A, už ví, zatáhl ho na gauč.

Skoro rozbili Mycroftův stroj, a pak- Co do háje bylo pak?

A proč ho tak děsně bolí hlava? Už to sice trochu ustoupilo, ale stejně.

John pomalu otevře oči.

Před ním se objeví trochu rozmazaný výhled na vlastní obývák. Stolek plný papírů, dvě křesla a v jednom sedí Sherlock, krb s lidskou lebkou na římse.

John oči znovu zavře.

Tahle část světa je očividně v pořádku. U té druhé části světa známé jako doktor Watson si to ještě musí ověřit.

Zkusí pohnout rukou. Jde to, ale děsně u toho táhnou všechny svaly. Skoro jako by běžel maraton a nohy ho pak nechtěly odnést domů. Což mu připomíná– Zkusmo pohne nohama. Jde to, ale je to namáhavější než ruce. Po velice krátké úvaze nechá nohy na jindy a začne se věnovat hlavě.

Oči fungují, to už si ověřil. Co uši? Slyší pravidelné dýchání a tlukot srdce. Nejsou jeho, ale je to příjemně uklidňující. Velice pomalu a opatrně zvedne havu, aby se podíval na hruď, ze které má polštář, ale není to tak strašné, jako čekal. Bolest hlavy trochu ustoupila a pohyby krkem a zády taky nejsou tak namáhavé, jak se obával.