V jednom lese v Čechách jsem se vydal na dobrodružství s mým kamarádem (Petrem) asi po hodině cesty a zdolávání lesa jsme uviděli zachovalou betonovou budovu. Vstoupili jsme dovnitř starými dřevěnými dveřmi, když jsme byli uvnitř tak se ty dveře za náma pomalu vrzajicím tónem zavíraly. Šli jsme dlouhou temnou chodbou dál.. Jdeme pomalu a potichu aby jsme nebyli prozrazení (co když jsme v nějaké zakázané oblasti) najednou se potichu ozývají tiché kroky směřující k nám. Zastavíme se a s námi i kroky...Asi to byly naše kroky,víš co..Říká v klidu Petr, ale mě vůbec neuklidňuje.. Celý vyklepany chci jít už ven, ale neeee... Petr prostě musí jít dál... Když jdeme v klidu dál cítím jako kdyby nás někdo sledoval pořád se ohlížím za sebe, ale nikdo nikde. Cítím za sebou temný chlad táhnoucí pach smrti který mě pomalu omotává kolem krku.. Vykriknu vystrašením a hned utíkáme pryč z budovy..
