Wolf & Fox I/HP FF✔

On mi neublíží! Určitě ne!

Chladný podzimní větřík jí ovíval její obnažená ramena a lýtka. Nebylo jí to ani tolik nepříjemné. Přeci jen nebyla pořád až taková zima. Pořád nemohla uvěřit, co to vůbec dělá, ale její srdce jí pohánělo pořád vpřed. Měla strach, ale jen malinký. Věřila, že Remus jí nic neudělá. Proplížila se až na školní pozemky a rozhlédla se. Její šedé oči se zastavili na obrovské staré košaté vrbě a snažili se přes tmu a mlhu zaostřit. I přes zhoršenou viditelnost zaznamenala menší pohyb. Něco kolem stromu běhalo, ale člověk to určitě nebyl. Bylo to malé a vypadalo to, že to tam není samo. Něco jí na tom nehrálo.

Jsi blázen, vrať se?! Ublíží ti to! našeptával jí hysteriky hlas v hlavě, ale ona ho nechtěla poslouchat. Chtěla pomoct Remusovi.

To co běhalo ještě před chvílí kolem vrby, tak se teď rychle přemístilo na okraj zapovězeného lesa. Už nebyl čas na otálení! Buď teď, nebo nikdy! řekla si sama pro sebe a bez přemýšlení se rozeběhla k lesu.

Vběhla do nekonečné mlhy a ani si neuvědomila, že už není pouze na okraji, ale někde v tom ohavném lese. Najednou vrazila do stromu a ten jí srazil k zemi. Strašně jí z nárazu bolelo zápěstí a měla co dělat, aby se nerozbrečela. Najednou si uvědomila, že tento původně geniální nápad je doopravdy dost naivní, hloupí a v neposlední řadě neuvěřitelně nebezpečný.

Rychle trhavě dýchla a její bystré oči bázlivě těkala po blízkém okolí. Poslouchala každý šust a proto není divu, že uslyšela i kroky co se za ní plížili. Neuvěřitelně jí to vylekala a proto, co nejrychleji zapadla za nejbližší strom. Chtělo se jí brečet. Sedí v zapovězeném lesy, neuvěřitelně jí bolí záda a ruka a k tomu všemu se za ní plíží nějaká krvelačná bestie. Schovala si svůj ušpiněný obličej do dlaní, které si nechala mokřit studenými slzami. ,,Ty káčo jedna pitomá! Teď tady asi zemřeš!" zamumlala si Nathali do dlaní. Najedou ztuhla. Ucítila něčí přítomnost. Odlepila oči z svých mokrých dlaní, otočila se na stranu odkud, cítila onen nepříjemný pocit a v tu chvíli, by se v ní krve nedořezal. Zůstala jen bezmocně a vyděšeně hledět do očí obrovskému krvelačnému vlkodlakovi.

,,Prosím ne!" zakřičela, na plno se rozbrečela a začala couvat. Najednou zakopla o kořen a bolestivě spadla. Nejhorší bylo, že s tou nohou nemohla hýbat. Zhroutila se a brečela tak, že by jí v tu chvíli vůbec nikdo neutěšil. ,,Pomocte mi někdo! Prosím!" křičela hystericky, ale moc dobře věděla, že jí to není nic platné. Z ničeho nic jí napadl nápad, který byl sice dost naivní, ale nic jiného jí nezbývalo a stejně neměla co ztratit. ,,Remusi! Remusi, prosím!" zavolala plačtivě na vlkodlaka. Zaváhal. Chvíli to dokonce vypadalo, že se otočí a odejde, ale bylo bláhové si to myslet. Když si už Nathali myslela, že Remuse opravdu obměkčila, tak se vlkodlak otočil a s vrčením se k ní začal blížit. Poslední na co se plavovláska zmohla byl tichý výkřik, který se ovšem lesem rozšířil zlověstnou ozvěnou a pevně zavřela svoje červené mokré oči.

Trvalo jen chvíli než se k ní ona obluda přiblížila a než Nathalia ucítila ostré drápy, které se bolestivě prodírají kůží na jejím obličeji. Neudržela v sobě mučivý výkřik. Rudá krev smíšená se slanými slzami jí stékala po obličeji. Na krku už cítila horký dech. Už se rozloučela se světem, když tu najednou nic. Pomalu od sebe odlepila svoje těžká víčka. Sekavě se rozhlédla na všechny strany, koukla nad sebe přes stromy na tmavé nebe, kde se už pomalinku rozestupovala ta tma a najednou jí všechno došlo. Skončil úplněk a Remusovo utrpení tím pro tento měsíc končí také. Nathali očima na studené zemi vyhledala chlapcovo ztrápené tělo. ,,Re-remusi," zašeptala z posledních sil a pomalu se k němu připlazila. Vypadal hrozně! Celý byl od krve. Najednou se dívce zamotala hlava a ona upadla do bezvědomí.

Takže nová kapitola je tu! Jak se líbila? :)

Budu ráda za každou odezv! :3

Jak si myslíte, že to ti dva zvládnou? A jak to podle vás bude všechno pokračovat?

Vaše Gigi :3