Odvážný kluk (DOKONČENO)

15. Kapitola

Seděl jsem na vyhlídce a do obličeje mě šimraly vlasy, které patřily dívce, která seděla vedle mě a tiskla se ke mně.
Koukali jsme na zapadající slunce.
Zdálo se mi, jako kdyby jeho západ ukončoval všechny události. Všechno špatné.
Pohlédl jsem vedle sebe a uvědomil si, že mám vše, co potřebuji.
Vždycky jsem se považoval za jasně uvažujícího člověka. Za člověka, který ví, co dělá.
Člověka, který není ovládaný jinými.
Mýlil jsem se. Mysl jsem měl zatemněnou jako můj otec.
,,Váš otec ty fotky chce jako důkaz toho, že jste odvedl svou práci a užil jste si dárek." vysvětlovala mi Nathalie.
Přišla mi šílená jako byl můj otec. Možná ještě šílenější, než byl můj otec.
Pamatuju si, jak mi otec domů přivedl první dívku a řekl mi, že si s ní mohu dělat, co chci.
Až teď mi došlo, proč to dělal.
Nechtěl, abych miloval.
Všechno to začalo dávat smysl.
Vedl mě k násilí na dívkách, abych nikdy nepoznal lásku.
Proto se mi vyhýbal.
Proto se na mě tak díval, když jsem mu oznámil, že jsem Marinette nezabil. Nevěřil mi, že jí nedokážu uhlídat.
V té dívce bylo něco jiného, vyzařoval z ní klid, teda když se zrovna něčemu nesmála, nebo se nebála.
Moje mysl brala lásku jako druh parazitu. A to mělo být účelem výchovy mého otce.
Teď jsem věděl, že násilí je lidské selhání.
Můj otec selhal kvůli mé matce.
Proto nechtěl, abych se zamiloval.
Myslel si, že svou lásku ztratím tak, jako on ztratil mou matku.

Marinette na mě pohlédla. Byl jsem neskutečně rád, že ji mohu zase držet. Byl jsem neskutečně rád, že z ní znovu mohu cítit vůni sušenek.
Zasloužil bych si smrt. Jenže to až bude Marinette v bezpečí. ,,Víš, kde jsem. Jsi si tím jistý víc, než tím, že po dnešku bude zítřek." promluvila a všechno se začalo rozmazávat. Ze všeho se stala bílá a já prudce otevřel oči.

,,Máš tyhle sny často?" zeptal se Nath chlapce, který si prudce sedl.
,,Hm? Ne." odpověděl a zívl.
Nath kývl.
,,Dojdu pro snídani. A donesu ti oblečení, proužky ti nesluší." zasmál se pro ulehčení situace a odebral se ke dveřím.
Adrien jen zamručel a zvedl se ze země.
Přesně věděl, kde Marinette je.
Nechápal, že mu to nedošlo dřív.
On to věděl. Věděl, že se do Marinette zamiluje a potřeboval se jí zbavit.
Musel jí co nejdřív najít, jinak s ní bude konec.
On byl mnohem krutější než kdokoliv jiný.

Marinette ležela na zemi a už se v mysli stačila rozloučit se všemi, koho znala.
Byla stočená v klubíčku a dýchala tak, aby to bylo nejmíň slyšet. Bála se, že se prozradí, i když oni věděli, že tam byla.
Dveře se znovu otevřely. Marinette vyschlo v krku a modlila se, aby omdlela z dehydratace.
Už se nechtěla probudit vůbec, jen aby unikla bolesti.
Světlo se rozsvítilo a uslyšela kroky, které se blížily k ní.
Někdo jí chytil pod krkem a vytáhl do vzduchu.
,,Můj syn je mrtvý. Kvůli tobě, ty děvko."
Marinette nevěděla, jestli má být vyděšená z toho, že se dusí, nebo z toho, že je Adrien mrtvý.
,,Kdyby ses mu nepletla v rajónu, nikdy by mrtvý nebyl!" vykřikl a hodil s Marinette o zeď.
Marinette se rozkašlala a rozplakala najednou. Nikdy by neřekla, že muž, jako je Gabriel Agreste, bude tak zlý a násilný.
Věděla, že přijde její konec, protože jí ze zuřivosti zabije.
Stůl stál pořád tam, kde předešlý den a Agreste starší neváhal a vzal si z něj skalpel.
,,Podříznu tě jako krávu na jatkách a nechám tě vykrvácet." vyhrožoval a blížil se k dívce na zemi.
,,Bude tě to bolet jako nikdy. Budeš si přát, aby z tebe vytekla poslední kapka krve a tys mohla zemřít." pohrával si se skalpelem.
Dveře se otevřely znovu.
,,Pane. Omlouvám se, že vás ruším, ale máte tu schůzku s módním návrhářem. Potřebuje projednat ten sklad těch hadrů za městem." informovala ho Nathalie. Gabriel se na ní otočil a mlčel. Přemýšlel.
Potom se mu na tváři objevil úšklebek.
,,Dodělej to tu za mě." přikázal jí a mezi dveřmi jí podal skalpel. Pak odešel.
,,Slíbila jsem ti, že zemřeš. Pamatuješ?"
Ona byla celou dobu neznámý. Chtěli mě sem zahnat spolu s Agrestem.
Všechno to měli předem připravený.
A já teď umřu.

Jste překvapení? ^^