The secrets of the Mafia

Slíbil.

Bonnie: Odvezl mě domů. Vyskočila jsem z auta jako kočka na drogách a běžela k domovu. Začala jsem vyšilovat jako blázen! Běhala jsem po dolním patře a chtěla křičet: ,,Mami!" Místo toho jsem se ale zastavila těsně před ním a dívala se do jeho magických očí. Nikdy mě nepřestanou fascinovat.

,,Bonnie? Tvá matka je nahoře a spí. Dostala prášky. Musela se uklidnit a až se probudí, řekneš jí, že to co si myslí, byl jen špatný sen. Jen noční můra, která se jí zdála. Nic z toho nebyla pravda a ona si nebude muset dělat žádné starosti."

Kývala jsem. Sice jsem nechápala co to všechno má znamenat, ale kývala jsem. I přes to jsem s ním souhlasila.

,,Slíbil jsi mi pravdu. O tom všem co se stalo a taky o tom, kdo doopravdy jsi." poznamenala jsem ihned, co jsem se dala do pořádku a ověřila si, že má matka je skutečně zdravá, nahoře v pokoji a v klidu spí. 

,,Jo..tohle. Já vím, řekl jsem to. Pamatuji si to." dořekl a začal se škrábat na krku a hrabat ve vlasech. Byl nervózní.

,,Nemohl bych..víš..jako..říct ti to." 

,,Zasloužím si vysvětlení!" vyjela jsem po něm naštvaně. ,,Mám už po krk všech těch lží! Chci už do prdele vědět, co se to tady děje! Slíbil jsi mi to!"

,,Bonnie.."

,,Ne! Nezkoušej mě zastavit! Chci vědět všechno!"

,,Ale..Bonnie..jen." řekl klidně a pokusil se mi sáhnout na rameno, ale hned jsem ucukla!

,,Nech mě! Buď mi okamžitě vysypeš celou pravdu, a nebo se mi už nikdy nepleť do života!!"

,,Bon.."

Uslyšela jsem schody a na nich uviděla bílou mámu s ospalýma očima. Vzbudila jsem ji svým křikem, to mě mrzí.

,,Mami..omlouvám se..jen..jdi spát.." snažila jsem se ji přemluvit.

,,Zlatíčko..jsi..jsi v pořádku!" 

,,Já..co..stalo se něco?" 

Převyprávěla mi vše, co si pamatovala, a já ji donutila myslet si, že to byl jen pouhý sen tak, jak Mike chtěl. Mám pocit, že zatímco jsem se snažila dopravit svou unavenou matku zpátky do postele, Mike utekl. Zbabělec. Bojí se snad pravdy?

Dalších 14 dnů se ve škole neukázal on, ani jeho black partička. Možná se opravdu rozhodli, vypadnout všem ze života. Ale byl tu jeden háček. Stále nevyprchalo to napětí, které tu panuje a já na něj nemohu za žádnou cenu zapomenout. Nedokážu na něj přestat myslet. 

Při hodině algebry jsem si místo rovnic a nerovnic kreslila malé obrázky. Učitelka si mě nevšímala a já ji za to byla nesmírně vděčná. Můj pohled se přesunul na okno nebo lépe řečeno za něj. Mám vidiny, a nebo opravdu za tím vysokým stromem stojí Mike s jeho partou a kouří? Co tady teď dělají! Musela jsem znát odpovědi! Hned teď! Zvonek se rozezněl a já vystřelila ze židle jako namydlenej blesk! Rychle jsem hodila tašku přes rameno a vyběhla ze třídy. Poté i zadním vchodem ze školy! Rovnou k tomu stromu, kde jsem je z učebny viděla!

Nikdo nikde, jako bych si to nemyslela. Rozhlédla jsem se po okolí a uviděla partu a Mika, jak si to vysmátí kráčejí silnicí. Blázni! 

,,Miku!" zakřičela jsem, ale bohužel ne dostatečně hlasitě. Neotočil se, a možná bych se i vsadila, že by se neotočil, ani kdyby mě slyšel. Rozhodla jsem se pro plán b) vyběhla jsem za nimi. Sice mě zbytek těch lidí nezná a já nepotřebuji poznat je, ale musela jsem mluvit s Mikem. Musela jsem slyšet pravdu. Už jsem se ho nebála tak jako dřív. Zjistila jsem, že na něm nemůže být nic tak moc nebezpečného, jen ostatní potřebují vymýšlet fikce pro zábavu. 

,,Miku!!" teď mě přeslechnout nemohl! Se zděšeným výrazem ve tváři se otočil on i zbytek party!

,,Mi..ku." 

,,Do hajzlu, co tu děláš! Okamžitě vypadni!!" začal vyvádět, zatímco jeho partička se mi začala smát do obličeje.

,,Co je to za cuchtu!" křikl jeden.

,,Mazej zpátky do lesa!" promluvil druhý.

,,Co chceš!?" 

Přešel ke mně kluk,  ze kterýho se mi rozbušilo srdce a naskákala husí kůže! Začala jsem couvat, aniž bych si toho vědomě všímala. 

,,N..já..Mike."

Rozesmáli se. Chovala jsem se jako malé děcko.

,,Jdi do školy. Zapomeň na mě."

,,Ne! Musíš mi říct pravdu! Kdo jsi?!" 

Nevím, jestli byl moc dobrý nápad, říkat svou prosbu tak nahlas a před tolika lidmi, kteří vypadali spíš jako zabijáci, než jako studenti hudební školy. 

,,Nechceš nám to všem nějak vysvětlit, Miku?" zeptal se ho ten ,,děsivej".

,,Já..Bon..Terezo! Musíme si promluvit!"

Chytl mě za ruku a odtáhl pár metrů od nich. Kluci si tam zatím zapálili a kecali, jakoby se nic nedělo. 

,,Za prvé! Nejsem Tereza! Za druhé! Do háje, řekneš mi, co se to tady děje?!" 

,,Nechci o tebe přijít, rozumíš?? Jestli okamžitě nezmizíš, budeš v průšvihu!" 

Nechápala jsem, o čem to mluví.

,,V jakém? Co to všechno znamená? Vysvětli mi to..prosím!" naléhala jsem.

,,Já si tě na krk nevezmu!!!" 

Tohle musely slyšet i veverky v lese. Jen jsem sledovala jeho zvířecí, naprosto neutrální výraz v obličeji. Zhluboka dýchal a žíla na jeho krku se stále zvětšovala. Své dlaně měl zaťaté v pěsti a já už jen čekala, v jakém okamžiku mi vrazí.

,,Odejdi..odejdi Bonnie a už mě nehledej. Nikdy. Stanu se pro tebe jen neexistující vzpomínkou."