Chladný konec

Kapitola 14.

„Nebo tě zabiju já." Ozvalo se za mnou. Stál tam nějaký černě oděný muž a kolem pravé ruky mu již proudil silný provazec prskající energie. 

„Eh, neznám tě, nikdy jsem ti nic neudělal, tak trochu nechápu proč." Jakmile jsem to řekl, už jsem uskakoval před ránou tím provazcem, použil ho jako bič.

„Jo tak ty nevíš..." zavrčel naštvaně a do práskání bičem dával více síly i více silných kouzel. Ani jsem nestíhal zformulovat jediné kouzlo a několikrát mě zasáhl. Bolestně jsem zasyčel a v jeho tváři bylo rozpoznat pobavení.

 „Fyzická bolest, to je svině co? Ale psychická... Příteli, to je teprve strašné.." Vyprávěl a pomalu se blížil ke mně. Chtěl jsem couvat, utéct, ale on mi bičem podkosil nohy, taktéž bičem rychle obvázal a pověsil mě hlavou dolů. Mohl jsem mu teď zírat zpříma do očí. 

„Tvé srdce se svírá neskutečnou bolestí, když se tvá blízká osoba ztratí v kusu ledu. Pomalu nám tam všem odumírali prsty zimou, cítili jsme, jak nám tuhne krev v žilách, jak se nemůžeme ani hnout!  Myslel jsem, že zešílím z toho, že jsem mohl jen zírat přes sebe před ledovou clonu, anižby jsem mohl byť jen mrknout! Má dcera stála vedle mě, ztěžka jsem na ni pohlédl, protože mi mrzl i obličej. Jak já se o ni bál!... V ten moment jsem uviděl ruky, prsty, které cvrkly do ledu v místech, kde ona měla hlavu. Rozpadla se! Rozsypala na střípky! Dokážeš si představit, že se něco takového stane třeba jí!?" poukázal na Adrianu, která byla mimo a dál odříkávala temná kouzla. 

„Ani mi neodpovídej, vím že ne! Trpěl bys jak zvíře, slzy by ti neustále kanuly po tvářích, protože bys to nemohl snést! Má žena poté zemřela, protože to nedokázala přijmout! Já to taky nechci přijmout!" když mi to vyprávěl, pod návalem emocí brečel. Do biče dával víc síly, která mi prostupovala celým tělem. Zasyčel jsem.

„Hele, já chápu, že tě to bolí, asi se budeš divit, ale znám podobný pocit..." nenechal mě domluvit, stisk v biči povolil a já tvrdě dopadl. Když jsem se postavil na nohy, z nichž skrz oblečení prosákla krev, povídal dál.

„To je mi srdečně jedno. Teď budeš trpět ty!" zařval, nechal bič zmizet a zvolával na mě jedno mocné kouzlo za druhým. Náhle se vedle něj zjevil Vilius a pomáhal mu.

„Hej! Netuším, jak se jmenuješ, ale já to nechtěl udělat!" zkoušel jsem ho přeřvat, zatímco jsem se snažil bránit, protože sesílat útoky jsem nestíhal. 

„Stefan! Jmenuji se Stefan a nevěřím ti ani slovo!" Zakřičel a zadrmolil další zaklínadlo.

„Tak Stefane," začal jsem a musel jsem si vytvořit silnější štít „Já to nebyl! Nebyl jsem při sobě!" další pokus opět nevyšel, když jako odpověď budu brát to, že mě jejich společné kouzlo odstřelilo o pár metrů dál.

Čekal jsem, že dají poslední silný úder. Děsil jsem se toho, jak moc jsem slabý a toho, jak ani jsou silní. Bál jsem se, že všechna námaha byla zbytečná, ale klidný Vilius svého druha zastavil. 

„Počkej, nemůže se ani hnout, jak je vysílený, to by nebyla ta pravá pomsta." pousmál se děsivě „Ona je do něj beznadějně zamilovaná, kouzlo má téměř hotové, tak ať ho zabije ona." a pohlédl na svou dceru.

***

Návaly Zaurků začaly mnohonásobně převažovat počty vojáků. Všichni viděli a cítili, že se na vznášející pevnině děje něco moc nekalého, protože temná záře oslepovala i oslabovala všechny, kteří pohlédly na oblohu.

„Siano? Tohle nemůžeme zvládnout." Fňukla smutně Lusy stále stojící na balkonu a Siana ji na to kývla. Obě viděli, že situace před bránou je nezvladatelná. Zaurkové s řevem masakrovaly řady vojáků a ti klesali k zemi. Mrtví.

Ani výpomoc od všech bohů tak masivně nezabíjela. Bohové křičeli jedno kouzlo za druhým, povolávali své pomocné víly, skřítky. Hledali ve svém nitru nejvyšší moci...

Zaurků jakoby přibývalo.

„Musíme říci mužům dole, ať jdou do zbrojovny, poberou co mohou a jdou tam." ukázala Siana ven. „Tak ochrání děti s matkami, jinak se sem probourají..." Už se chystali k odchodu, ale v tom Zaurkové zkameněli. 

Obě se nahrnuly k zábradlí, aby uviděli ne zrovna statného muže s několika pruty v ruce. Další pruty táhl za sebou.

„Tak co zrůdy! Nechcete už s tím vším skončit? Váš čas už dávno vypršel! Víte to moc dobře, avšak stále máte pocit že jste ostrouhali, ale věřte, bude vám líp!" slyšely, jak tam křičí. Začal pruty rozhazovat. I když ne rozhazovat, on se jimi snažil strefit do těl jejich nepřátel. Jakmile se mu to povedlo, tělo Zaurka padlo k zemi a jakási třpytivá kulička z jeho těla prosvištěla k nebesům. Čím víc jich dorazilo k obloze, tím víc prosvětlily potemnělou oblohu.

„To jsou vysvobozené duše!" vykřikla nadšeně Lusy při pohledu na to, jak se zbytek vojska rozebíhá směrem k zachránci a zmatená monstra padají k zemi.

***

Levitovala jsem za křovím a netušila, co mám dělat. Slzy mi zatěkaly do prasklin, až to někdy zaštípalo. Duše z pukliny mi radili, ať se do života živým nemotám, že jsem jen zmarněný život a mé místo je tady, ale já nedokázala snášet ten pohled na to, jak se naše království řítí do záhuby.

Měla jsem rodinu, která se rozpadla a teď vidím, jak můj otec v návalu zlosti masakruje poslední naději na záchranu. Krom rodiny jsem měla i přátele a ty musí žít. 

Plán muže, který mého otce zmanipuloval je krutý, protože jestli pak královnu zabije, tak pak mu nebude dělat problém zabít i tátu.

Chtěla jsem zařvat, ale bála jsem se...

Dělá to kvůli mně a já nechci rozkazovat svému otci, on mě měl rád....

Jenže když nic neudělám, všechno skončí a s těmi, které jsem měla ráda se buď setkám v posmrtném životě, nebo ta exploze zničí i mě a ostatní zatracence.

Všimla jsem si, že dobojovali, ale slyšela jsem, co chtějí udělat. Zhluboka jsem se nadechla, proplížila jsem se k těm třem, aby si mě ani jeden z nich nevšiml. Vydechla jsem, znovu se z plných plic nadechla a vykřikla...

„TATI! Přestaň!"

Ahoj, tady je po delší další kapitola :D 

Tentokrát trošku více akce, tak snad vás aspoň trochu zaujala :D