Pokračování povídky Nový začátek
Adrianin smutek z Lokiho smrti jen pomáhá Viliovi střádat plány s nečekaně silným spojencem, co má Derliosu co oplatit...
Když pak padne do jeho pasti, Loki musí společně s její matkou jednat dost rychle, než ve vesm...
Při oblékání své zbroje, jsem přemýšlela nad smyslem života tady... Babička ve mě při své řeči přeci jen zasela semínko nedůvěry v sebe sama. Co když se opravdu nevrátím v čas? Nejdřív Derlios zachráním a teď ho povedu do záhuby svým přemýšlením a hloupostí?
Mors není zas tak vzdálená zem, ba naopak. Kdybych měla nějaké auto, jsem tam docela rychle. Ale se zdejšími prostředky?
Koně táhnoucí povozy, koně na samostatnou jízdu, pro nadané teleportace... Připadám si tu jako ve středověku, s tím rozdílem že zde je čisto oproti středověku na Zemi. S armádou nemůžu jet tak rychle, jako jezdím sama, všechno by jsme zničili a hlavně na sebe stáhli nežádanou pozornost nepřítele.
Strategie boje byla už připravená, Zoltán se svým vojskem bude v prvořadí, já s tím svým po stranách. Domluveno to bylo díky zdejší poště. Tou jsou mimochodem holubi, avšak královské rodiny mají sokoly. Majestátní zvíře povětšinou čisté krve dokáže rozpoznat nepřátelské posly a také je zpacifikovat... Tím si u poddaných vysloužili autoritu hodnou bohů.
Najednou jsem se cítila strašně nejistá, v mé hlavě byl maximální šum. Nejhlasitější hlas jenž mi mnohokrát dobře radil, tentokrát povídal ať své vlasy zkrátím...
***
Po nějaké chvíli před zrcadlem nestála ta dívka se strachem v očích, roztomilými ďolíčky ve tvářích, vlasy dlouhými po pas svádějící k česání, se svaly schopné maximálně k menším rukodělným pracím typu navlékání korálků a fyzičkou hodnou barbie oděnou v šatech pro princeznu...
Ne, teď tam stála žena.
Strach v očích nahradilo částečné sebevědomí co se hrdě lesklo, na tváři neutrální výraz se schopností umlčet největšího kecálka, vlasy téměř rovně střižené těsně pod rameny. Má podstata skryta pod zbrojí a drátěnou košilí od místního kováře.
K pasu jsem si připnula krátkou kožešinu abych stvrdila svou volbu. Myslím, že v této zbroji budu schopná zabíjet svými zkušenostmi i holí od matky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Adriano?" Klesla hlasem osoba přicházející se zvukem vrzajících dveří, nejen za smyslem vytvoření otázky. Byl to nešťastný pokles hlasem vyjadřující nehezkou překvapenost. ,,Lusy..." přešla jsem pohledem od zrcadla k ní. Její blonďaté vlasy byly svázány v uzlu a šedé oči těkaly pohledem mezi prameny vlasů roztroušené na podlaze a těmi, co na hlavě měli ještě vybojované právo na život. ,,Takže sis to nerozmyslela... Každopádně jedu s tebou" rozhodla se sama, musela jsem ji zastavit... ,,Lusy! Ne, ty zůstáváš tady. Kdo jiný by to tu řídil?" opravdu se zastavila jako přimrznutá ,,Co, když se ti něco stane?". Komentovala nejasnou budoucnost z jiného soudku ,,Nestane, a když už, bude tam vojsko... Pomůžou mi".
Jakmile jsem to dořekla, Lusy mi darovala jedno z medvědích objetí. Srdce mi říkalo dost jasně, že opouštím to nejlepší co mám, ale muselo to skončit.
,,Vrátím se, neboj" Po těchto slovech má kamarádka mohla přes slzy spatřit pouze mé nohy prchající před jejími argumenty...
***
Vojsko plné oblud nedočkavě čekalo na rozkazy svého pána. Přešlapovaly svými mohutnými chodidly z místa na místo, někteří doprovázely bušení do hrudi nelidskými skřeky.
Z úst jim kapala neurčitá zelená zapáchající, dost možná i smrtelně jedovatá tekutina. Bylo nad slunce jasné, že rozhodně nebude patřit mezi všelijaké potřeby babky kořenářky, co by později mohla pomoci. Zaurkovská armáda byla o dost silnější než dříve, obohacená o spousty černé magie sršící z každého kousku jejich hnědých a slizkých těl.
Vše z dáli pozoroval černě zahalený muž po boku pána tohoto zvěrstva. Černým očima propaloval vysoké věže osvícené září jasného slunce dalekého paláce obklopeného lesy. Budova vyvýšená na kopci vypadala majestátně, což teprve to město pod ním. Dávalo mu slávu jaká měla zůstat zapomenuta pod ledem...
,,Už vyjíždí" upozornil zelenookého na bílou šmouhu vjíždějící do útrob lesa. Bylo to spousty koní s jezdci doprovázení pěšáky. Jeho pán si na to dokonce vzal dalekohled zdobený zlatem. Když ho zasunul zpět do brašny vraníka, zasmál se ,,Vyhrajeme" a hrdě mi nabídl sklenici jakési tekutiny. Plnými doušky ji vypil a já s ním.
Bude to slavné vítězství...
***
Povídal jsem dlouho,až jsem zkolomil kdejaké slovo. Kdybych to říkal kdekoliv jinde, byl bych unavený a za svitu slunce oznamující další den bych usínal.
Tady ne, stále zde bylo světlo nabízející teplo a slovo únava tu neznaly. Pozitivní energie byla všude kolem, naší dvojici však vystřídala sestřička pesimistická.
Dara stále poslouchala, přitom své hnědé vlasy zaplétala do všelijakých copů, ale své modrozelené oči ze mě nespustila ani na vteřinu.
,,Vskutku zajímavé... Nevím co na to říct..." promluvila poprvé od doby, co jsem jí vyprávěl, tiše jsem povzdechl ,,To snad nikdo".
Dál už jsme seděli v tichosti, až za dlouhou dobu Dara odešla se slovy, že chci být určitě sám. Nebyla o zas taková pravda, ale nechtěl jsem ji otravovat nadále.
Položil jsem hlavu do trávy, čímž se prameny mých černých vlasů začal proplétat mezi trsy trav. Ruce jsem položil podél těla. Zhluboka jsem dýchal okolní, klidem nasáklý vzduch. Hlavou se mi mihotaly myšlenky, že na ni zde můžu sečkat, ihned jsem je zahnal... Byly pochmurné a sobecké... Cožpak bych mohl chtít, aby ji někdo vzal život kvůli mě?
A to jsem neměl tušení, jak by mé myšlenky nechodily pro pravdu příliš daleko...
Děkuji za +100 přečtení :3
Doufám, že vás příběh prozatím baví (a doufám, že jsem to zamotala trochu méně, než díl první :D).
Obrázek Adriany si představte bez toho tentononsu co má v ruce XD (neměl být tak velký, ale já jsem tele tak neva snad :D -,-)
