Chladný konec

Kapitola 17.

Přestala se jí cukat ramena, zmrazila veškeré pohyby v jediném momentu. Slyšel jsem pouhé hluboké dýchání. 

 „Ty máš být mrtvý..." třásl se jí hlas

„Au, tak tohle zabolelo." řekl jsem si pro sebe šeptem. „Ale povedlo se vrátit mě mezi živé." informoval jsem ji a zavřel dveře

„Tak se můžeš otočit, dveře zase otevřít a odejít zpět." pronesla ledově a stoupla si. Stále však byla zády ke mně.

„Jenže já si chci promluvit." odporoval jsem jí a šel pomalu za ní.

„Och! Jak milé!" zasmála se falešně a lokty opřela o zděné zábradlí. „Kolikrát já si chtěla promluvit a neměla s kým!" zastěžovala si.

V tu chvíli se mi zhroutili představy o našem setkání. Nečekal jsem přímo otevřenou náruč, ale ani "ledové království". Bránila se citům, jak nejlépe mohla- Ignorací.

„Už to došla slova?" ptala se nároby smutně, ale její slova svou ironií řezala jako nože.

„Nutno podotknout, že ano." 

povzdechla si.

„Viděl jsem tvou matku." odbočil jsem od tématu našeho rozhovoru „Asi si to nemyslíš, ale má tě ráda a lituje všeho, co pro tebe nemohla udělat." snažil jsem se jí předat vše, co jsem ze strachu její matky dokázal vstřebat.

„Litování, zpytování svědomí... Tak proč nepřišla? Viděla jsem jí asi třikrát a jen jako mlžnej opar, duch, kterého se děti bojí, když vyleze z pod stínů, tak volají rodiče. Jenže ty já neměla! Koho jsem mohla zavolat, když jsem já potřebovala pomoct?!..."  Šeptala na mě hysterickým hlasem. Jako by se její mysl zase utápěla ve strachu. Ve strachu z toho, co ji v jejím království čeká. Jenže když tu byla poprvé, neznala tu nic, teď už je to jiné... Jenže není to o to horší?

„Vallhala má přísná pravidla, nemůže se sebrat a jen tak odejít." řekl jsem po chvíli přemýšlení.

„Tak ale hlavně že já odejít nemůžu, že? Musím zůstat tady, ale když mě někdo jen tak vytrhne z mé reality a já musím svět vidět jinýma očima, to je v pořádku! Pak všichni zmizí a co já mezi cizími?" Nerozuměl jsem jí, ale zároveň jsem ji chápal, soucítil jsem s ní. A hlavně jsem se viděl jako původce toho všeho.

„Promiň."

„Proč se omlouváš? Kdo řekl, že patříš mezi ty, kvůli kterým jsem truchlila?"

Nenuceně jsem se zasmál „Adriano, nehraj to. Všechno jsem viděl..."

„Takže je to pravda? Ve Vallhale člověk jen sedí a kouká, jak se daří smrtelníkům?"

„Jestli ti přijde koukání na to, jak se lidé, které máš rád trápí, tak jo, ve Vallhale je strašná sranda. Stále si víc a víc uvědomuješ své chyby a mrzí tě to, cos neřekl či neudělal. Tak promiň, že se ti omlouvám."

Mlčela...

***

 Slunce už se sklánělo pod obzor, obloha tmavla a mraky červenaly. Ona stále nevydala ani hlásku. Pořád neochvějně stála na balkoně jako skála. Jestli brečela, netuším. Do tváře jsem ji neviděl, avšak očekával jsem nedostupnou tvář...

Se stejnou tvrdohlavostí jsem já stál neustále kus za ní.

„Můžu mít otázku?" prolomil jsem několika hodinové ticho