Chladný konec

Kapitola 18.

  Nemohla jsem uvěřit svým uším. Tohle se prostě nemohlo stát. Můj otec je mrtvý a nejspíš se vaří v pekle, Stefan se svou dcerou jsou vysvobozeni. Obrovská ničivá energie dokázala hnout se zemí a vrátit ji na své místo.

Vše ve mně přestávalo dávat smysl. Měla jsem pocit, že má osobnost se za okamžik zbortí. Všechny mé ideály o tom, jak svůj národ pozvednu, byly zhaceny. 

„Musíš jít pryč." řekla jsem nakonec s očima zaraženýma do podlahy.

„Rozumím dobře?" zeptal se a nakročil ke mně. Nataženou rukou jsem mu dala najevo, ať stojí tam kde je.

„Nemůžeš tu být, málem jsem tě zabila. Nehodlám to riskovat znovu. Vrať se domů a zapomeň na tuhle planetu."

„Adriano, já riskoval ži-" 

„Právě proto!" zvýšila jsem hlas „Jsem ti za to vděčná, ale já si teď prostě nejsem jistá ničím, chápeš to? Před dvěma měsíci jsem-"

„Dvěma a půl..." přerušil mě a hledal můj pohled.

„To je jedno. Prostě jsem byla normální! Pak se najednou zjeví můj fotr, zajme mě a jeho poskok ze mě udělá zrůdu! Pak mám chuť vybít všechny v království a když se ti chystám zasadit smrtelnou ránu, zachráníš mi život! Mám úplný okno a probudím se s tímhle," odlepím zrak od svých chodidel na svá křídla „na zádech! Nechci už s nikým mít nic! Já se prostě bojím! Mám strach, že ty dvě síly v sobě nevyvážím!" zvedla jsem hlavu jeho směrem.

„Nechci nikomu ublížit." snažila jsem se dokončit proslov, „A už vůbec ne tobě, Chápeš to? Musíš pryč." šeptla jsem.

Chystal se něco říct, ale v tu chvíli tam vtrhla Lusy.

„Adriano! Ty už jsi vzhůru! Já se o tebe tak bála, no, všichni jsme se báli!" zašvitořila vesele a kolem Lokiho proběhla ke mě. Chvíli tam stála, rozhlížela se a pak zmateně dodala: „Stalo se něco?"

„Ale kdepak, drahá Lusy." usmál se falešně „Tady tvá přítelkyně se se mnou pouze loučila. Sbohem, královno." Nezapomněl se uklonit a pak už jsem viděla jen jeho zelený plášť, který zaplápolal a zmizel za zavřenými dveřmi.

Zírala jsem na to místo a ignorovala Lusy, jenž mi mávala rukou před nosem. 

Oči se mi zaleskly.

„Adriano! Proč!?" pronikl její zděšený hlas až k mým uším.

„Vždyť já ani nevím, jestli je tohle pravá láska."

*** 

„Stačí docela malý kousek naděje, aby se zrodila láska." řekla jsem na Adrianinu adresu Stendhalův citát. Četla jsem knihy od něj, které mi Adriana sehnala na Kdovíkde,jelikož na Zem se jí nechtělo. „A v tobě té naděje je... Nebo aspoň byla." snažila jsem se jí dodat sebevědomí.

„Já nevím, jestli ho mám ráda! Skoro ho ani neznám!" rozkřičela se na mě

„Víš co Adriano?" zkusila jsem to na ní jinak. „Lži si komu chceš, ale laskavě ne mně ani sama sobě." zatahala jsem ji za ruku a doprovodila ke dveřím. „Koukej za ním padat, než najde cestu ven z toho bludiště chodeb a neštvi mě!" s těmito slovy jsem ji nemilosrdně vystrčila na chodbu, s trpkým úsměvem ji zamávala před jejím překvapeným obličejem a zabouchla dveře.

Čekala jsem po tomhle cokoliv. Třeba že mě vyhodí z práce, že na mě bude řvát, nebo že jí konečně svitne a poběží za ním... Ale rozhodně ne kňourání, že jí je zima...

***

 Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. A taky že až tohle skončí, tak Lusy přizabiju. 

 Každopádně jsem to chtěla otočit a někam se schovat. Bylo mi víc než trapný teď za ním jít. Byla jsem na něj hnusná, ale myslela jsem to dobře. Jenže to vyznělo, jako kdyby pro mě byl jen otravný hmyz. V hlavě mám totální šrumec a zmatek. Přes strach nedokážu normálně přemýšlet a vypouštím ze sebe jen trochu souvislé věty.

 Za dnešek jsem stihla několikrát brečet, rozpálit svůj vztek na kvanty stupňů celsia a nakonec zchladit své srdce pod bod mrazu. Opravdu úctyhodný výkon, jenže se bohužel neživím jako herečka.

 V tom jsem ho zahlédla na schodišti. Rychlým krokem scházel schod po schodu a v mžiku byl o patro níž než já. Sebrala jsem veškerou svou hrdost a zbytky sil a zakřičela: „Loki, čekej prosím!"

Velice nečekaně mě ignoroval.

Zavzpomínala jsem na staré školní časy a sjela dolů po zábradlí. Viděla jsem se rozpláclá na zemi, ale nakonec jsem úspěšně sjela dolů. Jenže to už byl Loki dávno o patro níž.

„Opravdu tě prosím... Stůj! Potřebuji ti něco říct!"

Nic.

V krvi mi začal kolovat adrenalin, on prostě nesmí odejít! Párkrát jsem na něj ještě zakřičela a snažila se zrychlit, ale ten nezájem mě začal štvát.

„A dost! Jménem svého postavení ti přikazuji stát!" svůj natažený ukazováček jsem stáhla a zhluboka vydechovala. Zastavil se v půli chodby.

„Co byste ještě potřebovala, královno?" použil vykání. Najednou to působila jako rána přímo do srdce... 

„Omlouvám se ti. Nemyslela jsem to tak." 

„Co přesně jsi tak nemyslela?" otočil se na mě a viděl tak, jak kulhavým krokem mířím dolů, držíc si deku, co mi Lusy po odprošení dala, těsně u těla.

„Všechno. Já nevím co mě to popadlo. Jsem strašně zmatená..."

„Ale sakra já už taky nevím co si mám myslet!" rozhořčil se zoufale. „Nejdřív mě chladně ignoruješ a pak najednou přijdeš, předpokládám s tím, že mě máš ASI ráda?" zatvářil se smutně.

„A nepřipomíná ti to někoho?" přistoupila jsem k němu. „Někoho asi před dvěma-tři lety?" zaváhala jsem, když jsem k němu mluvila zase tak blízko. Ani bych nepropnula lokty a už bych se ho dotýkala „Takys měnil názory během několika hodin a já jen čekala... Nechci ti nic vyčítat, ale karty se obrátily... Ráda bych, aby konečně byly v jedné rovině." zakuňkala jsem tiše.

 A tak jsme tam tiše stáli. Zírali na sebe vzájemně, jako bychom hledali ty ztracené roky mezi sebou. Jako by jsme se snažili zjistit, zda ty sotva zrozené city ten druhý ještě stále opětuje. Jako by jsme jeden v druhém hledali kus ztraceného já. Stáli jsme proti sobě jako staří známí, co chtějí něco víc, jenže mají strach, že se něco pokazí.

 Tentokrát jsem udělala první krok já. I přes jeho neutrální pohled jsem překonala tu nepatrnou vzdálenost a objala ho. Znovu jsem si uvědomila, jak moc jsem malá, když jsem měla svou hlavu zabořenou do jeho hrudi. Celý ztuhl šokem, ale po chvíli mi dal své ruce kolem ramen. Hlavu si položil na moje rameno. 

„Dýchej." řekl, když si všiml, jak jsem napjatá a pousmál se. Tak jsem taky na své tváři dnes večer vykouzlila úsměv.

„Víš co by jsme potřebovali?" zašeptal mi do ucha nedlouho poté, co jsem se uvolnila a vdechovala jeho vůni. 

Zavrtěla jsem hlavou.

 „Nový začátek."

Ahoj :D 

 Ehm.... Mělo to končit úplně jinak, ale nemohla jsem je zase rozdělit, že... Jako já jsem takovej až moc velkej romantik, ale zároveň miluju psát nešťastný konce, páč jsem nehoráznej pesimista :D (Taková ironie... :D )

 Adrianu jsem si hold oblíbila, takže kdybych jí zase ublížila, byla by to celkem podpásovka :D 

 Inu, tak doufám, že se vám příběh líbil a v nejbližších dnech čekejte epilog :D 

 Zatím ahoj! ^.^