Chladný konec

*Kapitola 15.

 Snažila jsem se vše vyvážit. Cítila jsem se jako mezi dvěma stěnami, co se pohybují k sobě. Jedna se přiblížila s nenávratnou rychlostí, vcucla mě do sebe a druhou stěnu rozprášila v prach. 

Po mém staré já nezbylo nic.

Najednou zmizela pevná stěna, ale vše mě nadále spoutávalo v ničivé nicotě.  Vsávalo se do mého těla, do mých žil a tvořilo to mou novou součást. Jako bych se z pevného stisku stěn dostala do objetí rosolu- čím více jsem se snažila dostat ven, tím více jsem oddalovala naději, že se mi to opravdu povede.

Chtěla jsem otevřít oči a probudit se, jako by to měl být jen zlý sen, ale mé oči se zalily horkými slanými slzami a já je bolestí musela nechat zavřené.

Chtěla jsem kopat a jinak se bránit, ale cosi tvrdého a žhavého se zarylo do mého těla, ovilo se to kolem mých končetin a já musela jen bezděčně zůstat v tom strnulém stavu.

Chtěla jsem křičet a proklít toho, kdo mi tohle způsobil, ale mé hrdlo se sevřelo, v plicích mi pomalu docházel vzduch a já musela umlčet v zapomnění své poslední vlastní myšlenky.

Stala jsem se vězněm své temné temné duše ve svém vlastím těle.

***

Ostrou bolestí mi vždy dal kdosi najevo to, co mám udělat. Čím dál častěji jsem cítila nadšení z toho, jak se pod mýma rukama vše rozpadá, jak v mém krevním oběhu proudí nová síla. Nalézala jsem v temnotě zalíbení, už ani nevím, co se mi líbilo na tom něčem starém. 

Tohle bylo vzrušující a stále mi našeptávali, že jednoho dne dokáži něco úžasného, že jsem jejich eso. To bylo mnohem dobrodružnější než to staré, to bylo nudné. Musím být zlá, jediná buňka v mém těle se nesmí hlásat k něčemu dobrému. Musím být zlá, nemilosrdná, nespravedlivá. Prý se mám začít stávat tichou smrtí.

Těšila jsem se, až ten okamžik přijde, až uslyším zvuk lámajících se kostí, až mou tvář zasáhne proud krve, až ucítím, jak jsem vyhrála. Mým tělem propluje euforie, až mě má silná křídla vynesou k nebesům a já uvidím konec, který pro mě bude novým začátkem. Hlas mi našeptával jak se stanu královnou nového, jak se stanu vládkyní chaosu a děsu. Pod mou tvrdou nadvládou mě poslechne každý.

V tom okamžiku našeptávání se rozlehlo ticho. Můj naváděcí hlas se nevěnoval mně, ale přišel někdo jiný, náhle se zjevil přede mnou. Začal mi promlouvat do mé zčernalé duše, pokoušel se vzkřísit tu starou, bezmocnou. Přesto, že se mu to povedlo, nedokázala nic. Jen nést tíhu viny, jejíž část dopadla i na má bedra. Cítila jsem se zvláštně, když jsem se ztrácela v nekonečné zeleni jeho očí. Pak zmizel tak rychle, jako se objevil.

Ještě předtím mi do temnoty kolem mě přimíchal směs modré. Sice dle vlivu hlasu začala pomalu pohasínat, já zas nabírala stejných chtíčů jako předtím. Avšak stále si vybavuji ty hlasem zakázané osvětlené kouty mého svědomí, v nichž se míhaly stíny mých hrůzných činů. 

A tam v těch hlubinách zůstávala malá tichá skrčená bílá vybledlá dušička v dlani držící jiskřičku modře pulsující naděje. On dokázal z jejich očí vyhnat vyhnat palčivé slzy a zas někdy otevře oči.

***

 Hlas navýšil dávky bolesti, chtěl abych vynakládala čím dál víc síly. Musela jsem ji nechat proudit do velikánské koule. Hlas křičel, že nejsem vůbec vděčná za sílu, co mé duši propůjčil. A to jsem nechtěla, tak koule s ohromnou ničivou temnou energií nabírala gigantických rozměrů.

Jenže v tom jsem zas osaměla a nesměla vnímat noc než jen to, co bylo na mé straně bariéry. 

Samotná jsem byla dlouho a v tom hlas zas přišel. Nasládlým hláskem se mi omlouval, že křičel. Dnes splním už jen jediný úkol a budu nosit pomyslnou korunu. Aspoň to říkal.

Moc nad ničivou koulí tedy převzal on sám a pustil mě z bariéry. Rozešla jsem se za svým cílem. Natahovala jsem ruce, v dlaních svírala meč, rozevírala rty připravená vyřknout nad ním ortel jisté smrti. Ale to se chatrná dušička náhle zjevila a rozkřičela zděšením. Z dlaní vypustila poslední zbytek naděje, jenž dokázala temné duši na pár chvil znemožnit vidění.

Toho druhá dušička využila a já jejíma očima pohlédla do známých zelených očí.

***

Až v tento moment začala bitva o království a byť to nikdo neviděl, tak to každému došlo. V těle královny probíhala bitva mezi rozdělenými dušemi a podle toho, která vyhraje, budou definitivně zničeny, či spaseny jejich životy.

***

„Tvým úkolem je zpacifikovat vše živé, lidem smazat úsměvy z tváří, zdemolovat tento svět, možno i galaxii. Nic jiného." zněl z dáli hlas a bylo to poslední, co jsem od něj slyšela. Pak už mnou proudila jen bolest, jak se mé duše prali. Chtěla jsem, aby se zcelili zas v jednu, ale ani jedna nechtěla uznat porážku. 

Točila jsem se v kruzích, pletly se mi nohy a rukama bych si vlasy nejradši vytrhala, kdyby to pomohlo. Poslední zbytky naděje nepřišli vniveč, jenže já nevěděla, jestli se nad tím mám radovat, či plakat. 

Už jsem nebyla vězněm jedné duše, teď si mě přehazovali jako míček. 

V jednu chvíli jsem byla zlá, avšak paralyzována tím, jak v obrovském prostoru chyběla energie.

V chvíli druhou jsem byla zas hodná, ale velkou sílu jsem nedokázala na tak malém prostoru správně zinkasovat.

Věděla jsem, že jediným klíčem musí být spravedlivé rozdělení moci mezi duše tak, aby se zas zcelili v jednu. Ale to nešlo, duše se zas rozkřičeli. Obě chtěli většinu moci pro sebe. Maličká tvrdila, že jen ona dokáže zastavit běsnění kolem mého těla. Veliká zas, že ona byla předtím tak dlouho uzamčená a do toho věznění se nehodlá vrátit. 

Ostatně, ani jednu jen tak do kouta strčit nešlo, ani jedna na to neměla sílu a mé vlastní povědomí už vůbec ne. V té bouři zmatku jsem nebyla schopna určit, která z nich je správná. 

Ty dvě urovnala až náhlá symfonie emocí. Spojili se v jednu. Sílu jsem konečně měla doopravdy pod kontrolou a mohla ji poprvé za život spravedlivě rozdělit. 

Vše se zdálo býti v pořádku, ale náhle jsem ucítila šok. Já zas vše dokázala vnímat jako celek. Vnímala jsem duší i tělem.

Na chviličku jsem ucítila jedno objetí.

Pak už nic.

* toto označení ignorujte, děkuji :))