Chladný konec

kapitola 2.

Mou reakcí bylo pouhé otočení a pohled kterému vévodily vyvalené oči.

Já ve Vallhale? Potom všem co jsem udělal? I ve snech mě pronásledovaly noční můry, že skončím v plamenech Helheimu, kde budu trpět za své činy.

,,To že tu jsi, si nejspíše nečekal" odpověděla žena, jenž jsem poznával, odkud však netuším. Po mém pootočení hlavy do stran a zopakování onoho pohybu se nejistě pousmála.
,,Adrianina láska tě dovedla sem, kdyby jí nebylo, tak tu nejsi".
Můj pohled byl nyní skelný, mé slzy zůstaly potlačeny, ruce v pěst, ale zhluboka jsem vydechl. ,,Abych nezapomněla, Dara, asi víš že jsem Adrianina matka" mé tělo se zmohlo na úklonu a krátké představení, které nebylo nutné. Po krátkém rozhovoru jsem zůstal o samotě.

Mé kroky směřovaly pryč, pryč z dohledu všech padlých bohyň, bohů či vojáků. Musel jsem jít z dosahu jejich nezaujatých pohledů, které se i přes to uvrtávaly do mého těla. Ani stín nedokázal uklidnit mou mysl, šel jsem stále dál, až mě zastavilo přeskakování vody z kamene na kámen. Pohledem jsem mířil za sebe, nikdo nebyl k dohlédnutí. Usedl jsem tedy do měkké trávy a pozoroval malé vodopády.

Voda stékala z nevysychajícího pramene po skalce, dopadla na kámen pak už se již rozstříštila na malé kapičky a s tichým žblunknutím spadla to jezírka pod vodopády. Slzy je následovaly, akorát se linuly z mých očí.

Bylo to absurdní. Já Loki, netušíc zda víc Odison či Laufeyson, víc z Áasgardu nebo Jotunheimu, ten černovlasý princ, co si vždy zakládal na svém egu, vzhledu, ten co vždy skryl pocity za masku bez starostí...
Přesně ten ronil slzy kvůli dívce, nechápal proč ji neobjasnil své city více, když ho hladila po šednoucí tváři a měl poslední možnost jí cokoliv říci. Proč ji řekl takovou kravinu? Nelitoval však jen nad tímto... On, jako jeden z nejlepších mágů si nechal oblbnout mysl jednoduchým kouzlem...

Exikum vil, Exikum vil, to tě zabilo, to jednoduché kouzlo! Ještě k tomu vyřčené holkou co to neuměla ovládat, jsi neschopný, všechno jen ničíš, ničeho si nevážíš, jsi zaslepen touhou po moci. Nechápu jak tě může mít někdo byť jen trochu rád!

I můj vnitřní hlas mě zesměšňoval, jako všichni...

Popadl mě nevídaný záchvat zlosti. Popadl jsem jeden oblázek ležící nedaleko mě a švihem ho poslal na dno jezírka. Narušil jsem tím nejen celý harmonický koloběh, ale i své slzy. Stalo se však něco nevídaného. Hladina jezera zazářila duhovou barvou, která byla ke spatření i z mé vzdálenosti. Dlaněmi jsem se zapřel o kluzké kameny a předklonil se. Ten třpyt byl jistojistě kouzelný a obsahoval svá tajemství. Slyšel jsem jejich štěbetání, ale za mák jsem mu nemohl porozumět. Až když se třpyt rozplynul nabídl se mi nevídaný pohled.

Ukázal se tam celý Adrianin půl rok, za dobu co jsem s ní byl,ale i po tom co ne.

Nemohl jsem tušit jak všechno bere ve všech ohledech, jak zpochybňuje sebe. Všechnu vinu hází jen na svou hlavu. Několikrát plakala a ještě pláče. Jak dokáže být vzpurná, statečná, ale zároveň tak zranitelná. Vše dokonale skryla za úsměvem, jenž mohla rozpoznat jen osoba se stejným problémem.

Já....

***

Ihned po návratu z Ásgárdu, jsme s Lusy šli vstříc povinnostem. Babička nad naším příchodem pouze spráskla ruce, jelikož jsem jí pošlapala vzácné černé růže, které tak pracně pěstovala.

Neměla bys jako místo teleportace určit záhon...

,,Adriano!" Zabručela se snahou vyspravit vzniklou škodu. Mávla jsem rukou i nad ostatními poznámkami vycházející z jejích úst a s Lusy v zádech jsem šla o své komnaty. Na stole už na mě čekal pěkný štos papíru čekající na mé přečtení, odepsání či jiné práce nad nimi.

,,Ctěná Adriano.

Jakožto váš soused ze země Mors vás žádám o pomoc. Jedná se zde o Zaurky neustále napadající mou zem. Zemřelo již mnoho lidí a o vaší zemi se říká, že už jste jejich útok odrazili. Prosím proto, zda byste nám nepomohla se svou armádou.

Děkuji,

Zoltán, král Morský "

Lusy s nepochopením přečetla první dopis mě směřovaný. Mors byl o dost menší než Derlios, o to také zranitelnější. Nejspíše to byl důvod proč o pomoc poprosili nás.

,,Pomůžeme jim?" Vzdychla jsem nakonec našich těkaných pohledů. ,,Máme s nimi dohodu, takže by jsme měli" Vysvětlila situaci a já kývla.

Namočila jsem brko do inkoustu a psala. Teda, snažila jsem se o to.
,,Měli by jsme na Zem!" zahřměl můj hlas po celé místnosti, čímž jsem přerušila asi minutový klid. ,,Proč?"
,,Chci normální pero, tohle dělá kaňky..." Zakňourala jsem a hlavou bouchla o stůl. Lusy se mému počínání smála.
,,Já to napíšu" osvobodila mě od té práce a já ji diktovala i s pochodováním po komnatě.

,,Vážený Zoltáne.

Nadcházející začátek týdne, dorazím v čele se svou armádou. Doufám že vám má výpomoc doopravdy pomůže. Avšak nemůže dorazit celá armáda, aby byla nadále dodržována bezpečnost v mém království. Přijedu tedy s dvou tisíci pěšáky a pět seti jezdci."

Díky diktování mi značně vyschlo v krku, neváhala jsem a sáhla si pro skleničku s pitím. ,,Dobře, teď se tady podepiš" ukázala Lusy na bílý kus papíru čekající na svůj osud. Buď se podepíšu normálně, nebo jako kočka.

,,Adriana Derlioská, královna Derliosu" slabikovala jsem si pro sebe, ale Lusy to slyšela, neboť se tak potichounku chichotala. Po mém nezmařeném pokusu jsem dále poslouchala jak Lusy čte veškeré žádosti. Nějaké se týkaly prostého lidu, ty jiná zas pozvánek na nějaké bály. Přesto můj pohled směřoval k oknu, za kterým poletovalo poslední listí, co už nemělo šanci udržet se větví.

Podzim je u konce, za nedlouho musím poručit mrakům, aby začaly posypávat zem malými tanečníky, kteří jsou na dotek jako led...

PS: Fakt netuším, jak se píše o to, jestli půjdete pomoct do bitvy :D

PSS: Netuším jak vypadá Vallhala