Camp - Pozastaveno

2. Kapitola

//Ahoj! Dneska jdu s kapitolou o něco dříve, ale nebude to tak vždy. Přemýšlím, že bych zkusila vydávat každé úterý. Protože kdo ode mě čte i Daddy, to je každý pátek a tak by se to alespoň třeba dalo stíhat.
No každopádně uvidím. Mám tu několik kapitolek dopředu, jenže bez úpravy a jsem závislá jen na datech a mobilu, což na korekci není nejlepší :D no...keců dost, užijte si kapitolku~

Naštěstí už se sem brzy dostavili skoro všichni ostatní. "Ještě jeden kluk tu chybí." Zamumlal si Lukas spíše pro sebe a já se maličko ušklíbl. Že by někdo nedojel nebo něco? Možná. Sjel jsem ostatní pohledem. Čtyři kluci a šest holek. Takže převaha je holčičí, no třeba to nebudou žádné nafintěné krasavice, které si o sobě myslí bůhvíco, ale doopravdy nedokáží vůbec nic. Ale nevypadalo to tak. Možná jedna, ale zdání někdy klame. Na druhou stranu by ty, které povahově nemám příliš v lásce, na nic podobného přece nejely. Mohly by si tu zničit jejich gelové nehty, rozcuchat vlásy nebo zničit oblečení za několik tisíc, to by byla pohroma.

Dost, nechal jsem svých myšlenek a maličko se protáhl. "A... Myslím, že už jde." Podíval jsem se směrem, odkud přicházel vyšší mladík. Hnědé, krátce střižené vlasy, na rtech sebevědomý úšklebek a pomalu si to kráčel přímo sem.

Když došel blíže, na chvíli mi srdce vynechalo jeden úder. "Sebastian?" Pověděl jsem to nahlas, což jsem nechtěl a on mi věnoval pohled. Zdálo se, že mě napřed nepoznal, ale poté se mu v očích na chvíli zajiskřilo a úsměv na rtech se mu více rozšířil.
"Ale ale, Alexi, tebe bych tu nečekal." Naklonil hlavu lehce do strany a ještě jednou mě sjel pohledem, než se otočil na Lukase.
"Jsem Sebastian Dixon. Omlouvám se za zpoždění. Ale otec psal, že to tak bude." Jeho hlas byl neskutečně arogantní a nadřazený, všechno na něm mě štvalo. Nemám toho kluka rád. Znám jej dlouho. Ještě, když jsme nebyli v tom městě kde jsme teď, jsem s ním chodil na stejnou školu. Je o dva ročníky výš. Mám s ním trochu společnou minulost z té doby a nevzpomínám na to s láskou.
"Dobře, v pořádku. Jak jde vidět, vy dva se už znáte. Takže si vezmete chatku spolu, ano? A zbytek rozdělím, chatky jsou pro dva, takže si můžete říct s kým chcete být nebo to určím já." Koukal jsem se na Lukase jako na blázna. To snad nepoznal, že se známe, ale není tohle tak úplně šťastné shledání? Chtěl jsem něco namítnou, ale to už mě bral Seby kolem ramen a usmál se na mě.
"Proč se hned mračit? Je super narazit na staré známé naprosto nečekaně, nemyslíš?" Pobavení v jeho hlase bylo tak děsně patrné. Vytrhl jsem se mu a zakroutil nad tím hlavou.
"Jsi to nejhorší, co mě tady mohlo potkat. Že já vůbec někam jezdil." Zamručel jsem a prohrábl si vlasy. S tím idiotem tu bude těžké jenom vydržet, natož s ním obývat jednu chatku. Nesnáším jej, ale mám z něj i trochu respekt.

"Tak to bychom měli, tady máte." Ani jsem si nevšiml, kdy se o všechno Lukas postaral a už nám dával klíče. Vzal jsem si je a koukl na číslo. Tři. To je docela blízko budově, kde je jídelna a i sprchy, takže aspoň nějakou výhodu máme. "Teď si běžte vybalit věci. Dneska jsem na programu jen takové seznamovací hry a večer se společně se všemi sejdeme u táboráku. Za hodinu a půl vás čekám na hřišti." S tím odešel a my se každý rozešli ke svým chatkám.
"Takže co tě vedlo se sem přihlásit? Stále jsi do tance tolik zažraný?" Teď už Sebastianův hlas nebyl tak pobavený a klidný jako předtím, ale spíše trochu útočný.
"To je moje věc. A ty se nestarej." Odsekl jsem, sportovní tašku, ve které jsem měl věci jsem si hodil přes rameno a po chvíli už odemykal naši chatku.
"Měsíc s buzerantem v jedné chatce." Zasmál se, když vcházel dovnitř a já jej probodl pohledem. "Drž hubu, jasný?" Zabral jsem si ihned jednu postel a posadil se na její okraj. "Takže ani tohle tě nepřešlo? Už jsi aspoň někoho měl aby jsi zjistil, zda jsi opravdu na kloučky?" Nenávidím, když se mi takto vysmívá. Tohle nejsou jeho starosti. Ale teď jsem mlčel. Neměl jsem ještě nikoho. Nikdy jsem se s nikým nelíbal, nikdy jsem si k sobě nepustil nikoho tolik k tělu, aby se mě třeba jenom dotýkal. Měl jsem vždy smůlu na ty, co chtěli jen sex. A na tohle já nebyl. V tomto ohledu jsem byl podobný nějaké holce, která touží po klukovi, který ji bude opravdu milovat takovou, jaká je. S jejími světlými, ale i stinnými stránkami. Klukovi, který bude i trochu romantik a bude si ji hýčkat. Někoho takového bych si já představoval. Nejenom večerní úlet na jednu noc.

"Takže jsi ještě panic bez jakékoliv zkušenosti?" Smích. Ten jeho odporně jedovatý smích se mi dostával až hluboko pod kůži. Jak nějaký jed, který by mě mohl pomalu sžírat zevnitř.
"Jsi idiot, Sebastiane. Doufám, že to víš." Pověděl jsem a poté vypadl ven z chatky a prudce za sebou zabouchl dveře. Kretén. Pokud to s ním budu muset vydržet, nevím jak to tady zvládnu. Možná večer poprosím Lukase, aby mě dal k někomu jinému. S ním se ještě dorvu...ale to by nemusel být špatný nápad. Taková menší rvačka a pochybuju, že by mě u něj nechal. Pokud to nepůjde jinak, asi se uchýlím k této variantě.

Vydal jsem se prozkoumat areál. Bylo to tady dost veliké. Z tří stran byly lesy, z té kde jsme přijeli zase louky, které byli v rozkvětu. Bylo tu nádherně. Když pominu hlasy a křik lidí od chatek, jistě tu musí bývat klid.

Zajímalo by mě, kde bude to koupaliště co tu někde kousek má být, ale to se jistě brzy dozvíme. Rozešel jsem se po cestě k louce, plné pampelišek. Tohle by bylo něco pro Amy. Vždy milovala, když jsem jí upletl věneček do vlasů. Bylo to takové mé sluníčko. Jsem rád i za své rodiče. Máme spolu úžasný vztah, a za což jsem byl vděčný bylo to, že dokonce přijali fakt, že jsem na kluky. Tolik jsem se bál jim to říct, protože jsem nechtěl náš vztah rozbít, ale máma mi řekla, že si to myslela a táta to, že dokud na něj nikdo nic nezkouší, nic proti takovým lidem nemá. Usmál jsem se nad tou vzpomínkou. Oznámil jsem jim to, ale ještě žádného kluka nikdy domů nepřivedl. Ještě nikdy nikoho neměl.

"Měl bys být v chatce a vybalovat si. Nebo jsi to už všechno stihl?" Ozval se za mnou hlas a já se otočil. Věděl jsem, o koho jde. Už teď působil tak mile.
"No, ještě ne. Ale já si to udělám později. Vlastně bych na vás měl prosbu." Skousl jsem si spodní ret a maličko odvrátil pohled stranou.
"Jen mluv." Vyzval mě. "A když už jsi takto vyšel ven s tím, že to uděláš později, co kdyby jsi mi šel pomoct nachystat všechno na hřiště na ty hry?" Zeptal se mě ještě a já hlavou kývl na souhlas a mlčky se s ním rozešel k hřišti. Vyčkával, nejspíše věřil, že začnu sám, ale tak se nestalo. Nevím, zda jej o to žádat. Jistě bude chtít znát důvod a teď už mi to nepřijde jako nějaký skvělý nápad. "No tak co jsi to potřeboval? A jinak, tykej mi. Nabídnu to posléze všem. Je to takové osobnější." Nad svými vlastními slovy si pokýval hlavou a podal mi nějaké věci.
"Podrž to, prosím. A mluv. Já tě nekousnu." Tiše se zasmál. Ale tohle bylo jiné, než když to udělal Sebastian. Milé, vstřícné a ne posměvačné.
"Ale nic, to...to je jedno." Usmál jsem se. "A na co tohle vůbec máte...tedy, máš?" Ukázal jsem na pár papírků společně s fixami. "Co budeme provádět?" Chtěl jsem nějak zamluvit situaci, aby se mě i nadále neptal, což nebylo zase tak těžké, jak se totiž zdálo, je upovídaný až moc.
"Napřed si hlavně budete muset udělat jmenovky. I když je vás jenom deset, chvíli mi to bude trvat, než si vás zapamatuju. Dávám tak den a už vaše jména budu umět, ale zatím si vás nechci plést. A teď si zahrajeme takovou spíše představovací hru. Každý o sobě vždy něco řekne, ať se společně lépe poznáme. Čím více informací, tím lépe. Přece jenom měsíc je dosti dlouhá doba na to, abychom si vytvořili dobré vztahy."
Jenže to se mi nepovede. Nebo aspoň ne kvůli tomu idiotovi a pokud bude nějak ventilovat ven mou orientaci, těžko říct, jak to zde budu mít s ostatními. Nejhorší je že vím, čeho je on schopen, takže bych se ani nedivil, kdyby to brzy věděli všichni. A přece jenom vím, jak někteří na jinou orientaci nahlíží.
"Vždy jsi tak zamlklý?" Zeptal se mě Lukas po chvíli a opět mě vytrhl ze sevření mých myšlenek. "No, většinu času. Aspoň do té doby, než ostatní pořádně nepoznám."

"Chápu. To já mám zase někdy problém zavřít pusu, ale každý je nějaký. Poslyš, je tohle přece jenom taneční tábor, tancoval jsi už někdy nebo patříš k začátečníkův ve streetu a podobně?" Teď mě maličko pobavila jeho otázka, ale chápal jsem, že tohle vědět nemůže.
"Nejsem začátečník. Nějaké základy už mám, ale rád se přiučím něčeho novému." Vlastně jsem toho uměl docela hodně. A dost dobře. V ničem jiném si tak nějak nevěřím, ale v tomto ano. A ještě v parkouru. To mě nehorázně baví. Skákat ze střechy na střechu, zažívat tu naprostou volnost, není lepšího pocitu. Ale to se všechno dneska o sobě dozvíme, tak proč mu to všechno hned vyzradit, že?
"Však uvidíš. Doufám ale, že ty nám o sobě taky něco řekneš." Uculil jsem se na něj a zatím si v ruce pohrával s menším míčkem.

"Samozřejmě, že řeknu. Nejsem od některých z vás zase tolik starší, chci abychom spoli vycházeli spíše přátelsky, takže si myslím, že je to stejně třeba." V tomto měl pravdu a já byl rád, že to bere tak, jak to bere a my nemáme nikoho, s kým bychom si nerozuměli. Ale tak takoví lidé tu snad ani jako vedoucí nejsou.