Camp - Pozastaveno

12. Kapitola

/Tak po tomto díle možná nebudete mít v lásce jednu osůbku, ale tak to má nejspíše i být ^^ enjoy!

"Jsem nějaký unavený. Půjdu si dát sprchu už teď a večer si půjdu brzy lehnout." Oznámil jsem Lukymu, když jsme se ocitli po večeři na pokoji. Všichni chodili až později večer, když se šlo od ohně a spát. Jenomže já tam dneska nemám v plánu jít. Pokývl hlavou na souhlas.

"Dobře. Jdi, já si zajdu až potom. Teď se aspoň budu moct trochu učit. Moc se k tomu nedostanu, když tu mám tebe." Usmál se, nahnul se ke mě a věnoval mi polibek. "Což ti samozřejmě nevyčítám. Jen jsi takové dosti velké rozptýlení od všeho." Usmál jsem se na něj a poplácal jej po hlavě.

"Chápu. Myslel sis a počítal s tím, že budeš mít chatku jen pro sebe a klid. Ale bohužel tomu tak není. Já ti však někdy nechám klid." S tím jsem si došel ke skříni a chvíli se prohraboval svými věcmi, než jsem si vzal něco na převlečení a vydal už se do sprch.

Svlékl jsme se a poté zalezl pod jednu ze sprch, když se dveře otevřeli a já vzhlédl na jeho postavu. Zase on? Co zase chce?

"Je skvělé, že sem v tuhle dobu nikdo nechodí, že?" To pobavení v jeho hlase mě uvrhlo do lehké nejistoty.

"Jako by ti to nebylo jedno." Pokrčil jsem nad tím rameny a začal si umývat vlasy.

"Jindy je, ale teď ne. Alespoň máme jistotu, že sem nikdo nevejde, že?" Začal se svlékat a všechny své věci odložil stranou, než si vlezl do sprchy vedle mě a nestydatě si mě prohlížel. To už jsem nevydržel a obořil se na něj.

"Hele nevím, co se ti to prohání v hlavě, ale dosti mě znervózňuje, jak se chováš. Vždyť jsi mě vždycky nenáviděl, nedával mi za mou orientaci, ale teď ti ani nevadí mi být nablízku nebo se na mě koukat jako na nějakou svou kořist. Měl bys toho nechat."

Jenže to vypadalo, že to neměl ani v nejmenším v plánu. Přešel až ke mě a já před ním instinktivně couvl dozadu, takže jsem zády vrazil do zdi a on mě tam uvěznil.

Svým tělem se natiskl na to mé, ruce si zapřel o zeď vedle mé hlavy.

"A co když tě chci jenom pro sebe?" Zavrčel tiše a zadíval se mi do očí. Koukal jsme na něj, chvíli neschopen slova.

"C-co prosím?" Tohle se mi ani trochu nelíbí. Celá tahle situace.

"Co když tě nechci nechat Lukasovi, co když tě chci pro sebe? Jak málo stačilo, abych si uvědomil, co jsem to k tobě vlastně cítil." Sklonil se k mému krku, na který mi věnoval letmý polibek. "Napřed to byl strach ze svých vlastních citů, které jsem ventiloval tak špatným způsobem. Mrzí mě, co jsem udělal. Snad mi jednou odpustíš. Za to, co bylo a i za to, co teď bude." Nosem mi zlehka přejížděl přes krk a já se zachvěl. Kdyby se tohle dělo pár let zpátky, nejspíše bych se nebránil, chtěl bych aby pokračoval, teď už ale není zájem mého srdce.

"Hele nech toho. Okamžitě mě pusť!" Srdce mi divoce bušilo, dech jsem měl zrychlený a zorničky maličko rozšířené. Zapřel jsem se mu dlaněmi do hrudi a snažil se ho od sebe odtáhnout, bylo to však marné. Měl mnohem větší sílu.

"Sebastiane notak. Okamžitě mě nech jít." Rukou mi vjel do vlasů a ty silněji stiskl a rukou trhl dozadu, takže jsem byl nucen zaklonit hlavu a on tak měl naprosto volný přístup k mému krku, na kterém mi vytvořil jednu menší, zato dosti viditelnou značku.

"Tohle mu budeš asi těžce vysvětlovat, co? Stejně budeš jen taková jeho děvka po celý pobyt tady. Přemýšlej, s ním to nemá žádnou budoucnost."