Camp - Pozastaveno

16. Kapitola

Ahoj ahoj. Já vím, že tento díl je po nekonečně dlouhé době, avšak můj čas a energie jsou na tom opravdu velmi bídně! 
Proto dneska přicházím sice s krátkou kapitolou, ale osvětlí vám, co se opravdy stalo! Snad se bude líbit, enjoy! :D

Byl jsem několik dní mimo. 
Po tom, co se stala ta osudná nehoda, jsem si nepamatoval skoro nic. Probral jsem se napíchnutý na přístroje, to ustavičné pípání mě znervózňovalo, drásalo mi uši! Ale nezmohl jsem s tím nic. 
Nejhorší bylo probuzení. Malátnost celého mého těla. A obličeje, které se nade mnou skláněly, něco hovořily, jejich slovům jsem však nerozuměl, byly jako z hlubin moře. Nejisté, nestálé. Až po chvíli je můj mozek dokázal zpracovat. 
"Alexi!" Ženský hlas, až moc hlasitý, bolela mě hlava. Copak tady někdo musí tak pištět? A kdo je Alex? Hlavou se mi vířila spousta myšlenek, ani na jednu jsem však nenacházel odpověď. 

"Kde to jsem? Co se stalo?" I mě samotného překvapil můj hlas. Tak hrubý, mluvil jsem tak vždycky? Nevím, nevzpomínám si. Zalapání po dechu a následné slzy, co se té ženě vydraly z očí mě maličko zamrzely. 
"Bráško. Ty si nic nepamatuješ?" Bráško? Takže tahle maličká, co doposud seděla u mé postele a držela mě za ruku, je moje sestra? Pousmál jsem se. Takže to budou nejspíše rodiče. 
"Moc mě to mrzí, ale...vůbec nic." 

"Zlepší se to." Doktor se postavil kus stranou s mými rodiči. "Chce to jenom čas a vytrvalost. Začne si pomalu vzpomínat. Jen mu někdo bude muset připomínat, pomáhat mu. Přátelé a rodina budou teď to hlavní, co bude potřebovat." Neví snad, že je slyším? To si mohli rovnou povídat vedle mě. Trochu jsem se pohnul. Jednu ruku jsem měl v sádře, druhou jsem se snažil trochu pohnout, pomoci si nohama, které jsem však...necítil! Neměl jsem v nich téměř žádný cit. Začal jsem propadat zoufalství, pípání na přístroji se zrychlilo, museli mě uklidnit. 

Ležel jsem tu několik týdnů. Pomalu jsem si vzpomínal, jenom díky útržkům, kterými mě kdo zásoboval. Bylo to hodně lidí, mám hodně přátel. A hlavně, den co den, u mě seděla Mia. Holčina, díky které jsem měl na rtech chvílemi mírný úsměv. Nedalo se tomu zabránit, jak šlo vidět, byla číslo sama o sobě. Avšak vysvětlila mi i záplavu zpráv a hovorů na mém mobilu. Prý Lucas. Řekla mi o něm všechno, i to, že mezi mnou a ním něco bylo. 
Avšak já se neodvážil mu ani napsat, ani zavolat. Doktoři tvrdí, že už bych nikdy nemusel chodit. A kdo by chtěl být s takovým mrzákem jako jsem já? Klukem, jehož vášní byl tanec a teď bude připoután na vozíček? Upadl jsem do depresí. Jak snadno jde z usměvavého kluka udělat trosku, topící se v sebelítosti. 
A přitom vše bylo tak zbytečné.
Rovzpomínal jsem si. Zelená blikla na semaforu, i tak jsem byl zvyklý se rozhlédnout, zda nějaký blbec nejede. Nejel. Tedy ne ve chvíli, kdy jsem vcházel na přechod. Nějaký blázen však téměř vyletěl ze zatáčky, nestihl jsem reagovat, všechno se to semlelo během chvíle. A kdo? Prý nějaký zfetovaný muž, který ani pořádně nevěděl, že řídí auto. On vyvázl jen s několika škrábanci. zato já...svět je opravdu velmi nespravedlivý!

S Miou jsme byli v parku. Zvykal jsem si na pohledy okolí. Tak mladý a už na tom takto, nejeden člověk se podíval. A já se ve společnosti lidí uzavíral čím dál tím více do sebe. 
Den co den mi však chodila jedna a ta samá zpráva. 
'Alexi, prosím, alespoň se ozvi. Stále tě miluju a vždycky budu. L.' 
Je to od něj hezké, milé. Jenže bude mu beze mě mnohem lépe.

"Nemyslím si, že by se tě i takto neujal." Pronesla Mia, zatímco se usadila na okraj fontány a podala mi rohlík, který jsem začal házet do vody kachnám. Byl to takový náš zvyk, chodit sem, chodit ven, ale vyhledával jsem spíše osamocená místa, což se ne vždy dařilo.
"Vždyť by se mnou byly jen starosti. Copak by si takto něco užil? Nechci pro něj být břemeno." Mluvil jsem se slzami v očích. Moc dobře jsem si uvědomoval, že jej miluju. Jenomže on miluju toho starého Alexandra. Toho, se kterým běhával, tancoval, plaval. Toho veselého kluka, který absolutně propadl jeho kouzlu. Ne toho, kým jsem teď.