Camp - Pozastaveno

11. Kapitola

//Tady přináším další díl, snad se bude opět líbit ^^

"Změřím ti teplotu, ale celý hoříš." Lukas mě v náruči donesl dovnitř a posadil na postel, opřel jsem se zády o polštář a nechal se ním zakrýt. Pak už mi podal teploměr, který mi strčil pod paži a já už si jej držel na místě.

"Já hlavně nechci domů." Pověděl jsem tiše, toho jsem se totiž bál, že bych opravdu byl nemocný a musel bych jet pryč. Mám ještě tři týdny co s ním budu moct být. A rozhodně nechci promeškat ani jeden.

"Uvidíme, co ti bude. Podle toho by se rozhodlo." Jeho tvář vypadala vážně. Ani jemu ji tentokrát nezdobil úsměv, zato mě upřeně sledoval. "Ale teď tiše a moc se nehýbej."

"Třicet devět. Tohle není dobrý. Odnesu tě ke zdravotníkovi, ano? Měl bys být pod jeho dohledem."

"Ale já nechci, Chci tu být s tebou." Hlas jsem měl unavený, cítil jsem se unaveně a ospale. Chtělo se mi spát a oči se mi klížily.

"To nejde, víš?" Znovu si mě vzal do náruče, ale já už zavřel oči a usnul s hlavou opřenou o jeho rameno. Ta únava na mě dopadla opravdu velmi rychle. Ale třeba se z toho aspoň trochu vyspím.

Probral jsem se na druhý den kolem poledne. Posadil jsem se, ale poté se chytil za hlavu, konkrétně za spánky, a zaskuhral jsem bolestí. Tohle bylo dosti nepříjemné.

"Opatrně. Měl bys ležet a nedělat tak prudké pohyby." Ozval se nade mnou hlas nějakého muže středního věku a já párkrát zamrkal, poté se zase položil do postele a koukl na něj.

"Uh. To teď vím taky." Zamručel jsem, nebyl jsem zrovna příjemný, no on nemůže za to, jak mi je.

"Jak je ti?" Zeptal se a já si promnul oči.

"O něco lépe než včera. Jen mě pořád bolí hlava." Pověděl jsem a on mi do ruky dal sklenici s vodou a prášek.

"Tohle si vezmi. Zmírní to bolest. Později tě prohlédnu, zda to máš pouze ze slunka nebo jsi nemocný. Pokud to bude druhá možnost, je mi líto, ale budeš muset domů. Tak budeme doufat, že to bylo jen nějaké vyčerpání. Lukas říkal, že ti slunce nedělá moc dobře. Takže bych to viděl spíše na tohle." Já jsem v to doufal. Pokud pojedu domů, těžko říct zda ho pak ještě uvidím. Ta možnost je totiž minimální.

"Jak se cítíš?" Přišel za mnou během poledne a ihned mi pokládal dlaň na čelo. Pousmál jsme se na něj.

"Trochu lépe." Ten prášek zabral asi do půl hodiny a já se i teď ještě cítil lépe. Unavený ještě trochu, ale hlava už mě nebolela.

"Není to prý nic hrozného a bude to opravdu jen z toho slunka. Tři dny si tu ale položím. Já nechci. Chci jít s vámi." Jako malé, uménění dítě. Tak jsem v tu chvíli musel vypadat a vyvolal jsem u něj tichý smích.

"Jsou to jen dny. To vydržíš." Pohladil mě po vlasech. "Navíc je dobře, že si odpočineš. Možná jsi byl celkově vyčerpaný. Ten ranní běh před tím výšlapem možná nebyl nejlepší volbou."

"To asi ne. Ale i tak, pak chci zase začít chodit běhat s tebou. Pokud mě za to vždy čeká podobná odměna jako ta minule, pak si to oblíbím velmi rychle." Mrkl jsem na něj. Ještě chvíli jsme se bavili, pak už nás však vyrušil zdravotník a on po chvíli odešel. Hovor před ním byl totiž nudně formální.

Tyhle tři dny byly snad nejdelší mého života, i když se Luky občas přišel zeptat na můj stav, nemohli jsme spolu být tak často, jak jsme si zvykli. Když mě už dneska konečně ten týpek pouštěl, věnoval jsem mu široký úsměv.