Camp - Pozastaveno

13. Kapitola

//Tady máte další kapitolku^^ sice po delší době, ale tak jistě to pochopíre :D

Nemohl jsem usnout pozdě do noci, ani když byl u mě a zlehka mě hladil po zádech, i když se kvůli mě držel vzhůru a to jsme neprohodili jediného slova. Jeho blízkost mi stačila a on potřeboval vědět, že jsem v pořádku. Neotřáslo to jenom mnou, ale hlavně ním. Vyčítal si to a dával za vinu, ale jak vůbec může? Není to jeho chyba. Ani moje. Nikdo to nemohl čekat, že to dopadne takto. Že se ten idiot pokusí o něco podobného. Čekal bych u něj nadávky, klidně i jiné napadení, ale znásilnění? Ani náhodou. Alespoň, že Lukymu nedalo to, že jsem tam nějak dlouho a vydal se mě zkontrolovat. Kdyby nepřišel...Tělo se mi rozechvělo a cítil jsem kolem sebe jeho paže, které mě na něj více natiskly.

"Nemysli na to, Alexandře." Alexandr. Nikdy dříve jsem neměl rád, když mi takto někdo říkal. Celkově se mi tohle jméno nelíbilo, jenže z jeho úst znělo krásně. Tak hezky zvučně, říkal jej s takovou láskou a něhou.

"Já se snažím." Podotkl jsem tichým hlasem a hlavu si více zavrtal do jeho hrudníku.

"Spi." Zamručel jsem ještě tiše a on zavrtěl hlavou.

"Až usneš ty." Prohrábl mi vlasy a já se musel maličko usmát. Každý jeho dotek byl naprosto jemný a příjemný. Jak si vůbec někdo jako já zaslouží tak skvělého člověka? Stále tomu nemůžu uvěřit. Vždyť jsem naprosto obyčejný, ničím nevyjímečný, a přesto vím jak nerad slyší, když tohle o sobě tvrdím před ním. Prý jsem jedinečný a nenahraditelný. Kdyby ano, tak proč jsem se ocitl právě v téhle situaci?

Nakonec se mi podařilo usnout, což však vedlo jen k noční můře, která pokračovala v okamžiku, kdy se ke mě Sebastian připlížil do sprch. Jenže tentokrát nikdo nepřišel. A on to udělal.

S prudkým trhnutím jsem se posadil a zhluboka oddechoval. Nic se nestalo. Byl to jenom sen, jenom pouhý sen a já jsem tady s Lukasem, který byl již také vzhůru a rozespale se na mě koukl. Ani jsem mu nedal čas se více vzpamatovat a už jsem jej silně držel kolem krku a klidnil se jeho přítomností. Doufám, že tohle nebude trvat dlouho, je to totiž opravdu velmi nepříjemné. Tolik se bojím, aby mi dal Sebastian opravdu klid a neudělal nic, co by bylo ještě horšího.

"Zlé sny?" Zaslechl jsem jeho tichý povzdech po chvíli. "Mám chuť tam jít a hned mu rozbít hubu." Zamručel následně, ale i tak mě sevřel u sebe v objetí a rukama přejížděl po mých zádech, několikrát sjel až k mému zadečku a já se lehce ošil. Předtím mi to od něj bylo příjemné, teď jsem nějakým způsobem nechtěl, aby to dělal. Všiml si toho a raději přestal. V té chvíli jsem neměl sebemenší ponětí, že by mu to mohlo vadit. Že by to bral jako něco, co Sebastian mohl a on zatím ještě ne.

Když jsem znovu usnul, naštěstí už jsem spal poklidně, až do rána, což jsem ocenil, i když jsem byl naprosto vyčerpaný a unavený.

"Jsi ještě tu?" Zeptal jsem se, jakmile jsem se posadil a zlehka si protřel oči. Myslel jsem, že si opět půjde zaběhat a mě nechá spát. Otočil se na mě.

"To je tedy krásné ranní přivítání," ten jeho úsměv byl tak nádherný a přesto lehce falešný. Stalo se snad něco? Už jsem se nadechoval, ale byl rychlejší. Přešel ke mě a umlčel mě polibkem. "Dělal jsem si srandu. Chtěl jsem tu být s tebou." Zašeptal do mých rtů a lehce naléhavě sjel rukama na mé boky.

Jeho dlaně jsem překryl těmi svými a zadíval se mu do očí. Ta touha v nich byla tak viditelná, bylo vidět, že by chtěl mnohem více než obyčejný polibek. Jenže já teď nemůžu. Bojím se. "Lukasi," začal jsem tiše a lehce si povzdechl. Vím, že tady jsou city vedlejší, ať už se pak bude trápit sebevíc. Stejně tohle skončí, ať už ho miluju sebevíc.