Camp - Pozastaveno

17. Kapitola

//Ahoj! Nevím, zda někdo o tento příběh ještě bude mít zájem, jelikož jsem opravdu dlouho nic nenapsala, doufám, že se ještě někdo, kdo nezapomněl, najde ^^ tak snad se bude líbit. A doufám, že teď to už bude daleko lepší 😊 každopádně asi teď budou o něco kratší kapitolky

Dny plynuly stále dál. Jeden za druhým, stále to však bylo jedno a to samé. Nepřijde mi, že bych měl příliš možností něco dělat. Vždyť se sám ani nikam nedostanu. Vždyť sám jsem zcela ztracený, pořád jsem u sebe někoho musel mít, avšak pomalu jsem se se vším začínal smiřovat.
Co jiného mi zbyde? A rodina mě neskutečně podporavala. A Mia? Byla se mnou téměř každou její volnou chvíli, stále se bavila o věcech, díky kterým jsem měl úsměv na rtech. Byla však dosti opatrná aby nenarazila na téma, které by mě opět srazilo na dno.

Co mi však stále rvalo srdce byla má ignorace vůči Lucasovi. A ačkoliv mě to ničilo, s tímto Mia nikdy pokoj nedala. Naléhala na mě, abych se mu alespoň ozval. Abych mu zavolal a řekl mu, co se stalo.
A já na jednu stranu strašlivě chtěl.
Avšak ten strach byl mnohem větší.

Když jsem se konečně vzpamatoval z toho šoku po nehodě a moje mysl si na všechno vzpomněla, už za okny padaly první sněhové vločky.
Můj život byl zcela jiný než ten, který jsem vedl dříve. Avšak i teď jsem už dokázal vtipkovat a smát se, hledal jsem všemožné věci, které i teď mohu provádět. A začal jsem chodit na rehabilitace, avšak nezdálo se mi, že to vůbec k něčemu je. Moje nohy jako by vůbec nebyly součást mého těla, nepřipadalo mi to tak a v tyhle okamžiky jsem z toho měl naprostou hrůzu.
Už nikdy nebudu chodit? Už nikdy nebudu moct blbnout jako dříve?

Svůj pohled jsem stočil od plamenů z krbu ven z okna. Smutně jsem se usmál. Do paměti se mi dostaly myšlenky na dětství. Sněhové koule létající všude kolem, stavení sněhuláka, dělání andělů v čerstvě zasněžené louce. A teď? Zakroutil jsem hlavou. Nesmím takto uvažovat, zakazuju si to vždycky dříve, než by to zašlo daleko dál.

Byl jsem doma sám. Už jsem to zvládal. Rodiče vzali sestru ven, já nechtěl. Chtěl jsem být doma a chvíli sám. Jen ať jdou a nemusí se mnou omezovat. Za chvíli budou Vánoce a atmosféra všude venku je taková, jakou jsem vždy zbožňoval. A má sestra na tom nebyla jinak. Tak vyrostla a dospěla za tu dobu, co o mě měla strach. Zaslouží si opět nic neřešit a užít si dětství, dokud může.

Měl bych začít shánět dárky. Něco už mám, avšak čas nelítostně běží dál a nechci si nic nechávat na poslední chvíli.
Ještě chvíli jsem se ohříval u krbu, když se domem rozezněl zvonek. Usmál jsem se. Možná Mia? Nedivil bych se, je tu už téměř jako doma. Skoro jako součást rodiny, která ji tak už pomalu bere také.
Chvíli mi to trvalo, než jsem se na vozíčku dostal ke dveřím, které jsem otevřel.