Camp - Pozastaveno

15. Kapitola

//Dnešní díl bude z pohledu Lucase, tak snad vám to nebude nijak vadit ....^^ a také kratší, což budou nejspíše i následující. Nemám teď příliš času na to, abych se vůbec dokopala k tomu psát, takže takové lepší než nic, snad tedy :D

Utíkalo to neskutečnou rychlostí. Jeden den míjel druhý a nadešel čas loučení. Bolelo mě už jen to pomyšlení. Nevěřil bych tomu, kdyby mi ještě někde před začátkem tohoto tábora řekl, že si na něj někoho tak zamiluju jako právě Alexandra, vysmál bych se mu. Možná bych to viděl na lásku po dobu, co bychom tu byli. Jenomže on mi neskutečným způsobem zamotal hlavu. A já si uvědomil jedno- vážně jsem do něj zamilovaný. A on to moc dobře ví, co více, tyhle city mi oplácí.

Teď se však každý rozjedeme domů. Několik set kilometrů od sebe, každý budeme muset pokračovat v životě, který jsme vedli předtím. I když mi je jasné, že ani jeden nezapomeneme.

Vyměnili jsme si čísla i skype, doufal jsem, že budeme v kontaktu, budeme si psát nebo volat. Jenže jak dlouho něco takového může vydržet? Když se dva milují, jistě dlouho, kdoví, zda na tak dlouho, aby nám to k něčemu bylo. 

Právě jsem si jej vzal stranou od ostatních, pevně jej svíral o objetí a stíral pár slz, které se hrdinně snažil skrývat. "Přijedu za tebou hned, jak to bude možné, ano, Alexi?" Šeptl jsem tiše, ani můj hlas nebyl příliš jistý, jako obvykle. Nechtěl jsem jej pouštět. Nejraději bych byl, kdyby mohl jet se mnou. Kdybych si jej mohl ukrást jenom pro sebe a už ho nepustit. Nikdy. 

Políbil jsem ho. Své rty natiskl na ty jeho, v něžném, avšak vášnivém polibku. Polibku, který by měl být jako poslední. A také na delší dobu bude. 
"Budeš mi moc chybět." Jeho hlas se třásl, snažil jsem se jej klidnit jak jen to šlo, ale moc dobře se mi to nedařilo. Přesto jsme oba od začátku věděli, že tento okamžik přijde.

Sledoval jsem autobus, který odtud odjížděl. Alex seděl vedle jeho sestry, která byla natěšená, že už se dostane domů, zatímco on seděl jako hromádka neštěstí, ačkoliv se snažil vyvolat na rtech úsměv, když mi naposledy zamával. Poté mi už zmizel z dohledu. Avšak moje srdce vědělo, že tohle není pouhá prázdninová láska.

Psali jsme si každý den. Téměř neustále. Volali si, bylo to super. Ale moje touha po tom dotýkat se ho stále narůstala. Chyběl mi, chybělo mi obejmout jej, líbat jej. Tolik jsem po těchto obyčejných pocitech toužil, ale vydržel jsem to. Překonal jsem sám sebe a po nějaké době už tohle bral jako něco, co budu moct mít, až se zase uvidíme.

Jednoho dne se však něco změnilo. Neodepsal mi. Jen zobrazeno. A další den také. Zaplavil jsem jej několika zprávami, volal mu, měl jsem o něj strach, co se děje. Co jsem sakra udělal špatně? Našel si někoho jiného? Nemám tušení, ale rvalo mi to srdce. Bylo toho teď však příliš na to, než abych se sbalil a odjel pryč. To prostě nejde, ale on...nechápu to. Je mi z toho zle. Avšak doufám, že se přece jenom ozve, že prostě jen má něco s mobilem, že není doma a jen mi to nedal vědět, cokoliv. Jenom ne, aby tento úzký kontakt mezi námi přerušil.