Camp - Pozastaveno

18. Kapitola

Veškeré emoce a pocity se ve mně praly. Neuspořádaně, jeden přes druhý. Překvapení, radost, smutek. Nedokázal jsem jednoznačně určit, co z toho bylo nejsilnější.

Potemnělá zimní obloha, zářivě bílý sníh. Do toho všeho, ta nevšední oranžová barva vlasů, přímo udeřila do očí. Aniž bych cokoliv stihl říct, jediné slovo, proud slz se mi spustil z očí.
Doufal jsem, že právě on bude ten poslední, kým v tomto stavu budu spatřen.

"Přece bys hned neplakal, Alexi." Ten nádherný úsměv. Ten sametový hlas...nic se nezměnilo od doby, co jsem jej viděl naposledy, vůbec nic se na něm nezměnilo.

"Lucasi..." hlesl jsem tiše, vlastní hlas mě zradil. Teď jsem nemohl říct více, nešlo to. Slov, kterých jsme mu chtěl říci, bylo plno, avšak mé hrdlo tak stažené, že jsem nemohl promluvit. Proč přijel? Proč až teď? Jsem neskutečný sobec, že mě něco takového vůbec napadá.
To já jeho držel v nejistotě. On mi stále psal a doufal. To já jsem jej naprosto ignoroval myslíc, že tak činím dobře hlavně pro něj. Což o to, že jsem se trápil já? Nemyslel jsem již na to, že on to má stejně. Že by chtěl alespoň vědět důvod mého jednání. Teď zde však stojí a ten důvod má přímo před sebou. A přesto...nezdál se býti překvapen. Jako by sem jel s vědomím, co najde. Musel to již vědět. Nikdo by přeci nezůstal tak v klidu jako právě teď on.

"Co sis sakra myslel? Že se touto situací něco změní? Ach proboha Alexi." Něha v jeho hlase byla téměř hmatatelná. Zakroutil nad vlastními slovy hlavou, jako by si to chtěl ještě více vyvrátit.

Došel ke mně, sklonil se a pevně mé tělo uvěznil v jeho hřejivé náruči. Voní stále stejně krásně, stále mi u něj je tak nepopsatelně krásně. Je to snad všechno jen hezký sen? Pokud ano, nikdy se již nechci probudit.
Jenže jeho ruce mě držely v jistotě, že je to skutečnost.

"Můžeš poděkovat své kamarádce, že byla tak moc ochotná mi všechno povědět. To, proč jsi se tak odmlčel a ani mi nenapsal. To, že mi dala kontakt na tvé rodiče i to, že vím přesně kde tě hledat." Zakřenil se na mě a já na místě zatuhl. Oni to všichni věděli? Takže ten jejich dnešní výlet na nákupy nebyl jen tak něco? Nemohl jsem se však zlobit, jsem rád, že tu je.

"Nechtěl jsem, aby jsi mě takto viděl." Zašeptal jsem tiše a jeho prsty mi setřely slzy. Tiše jsem si povzdechl a lehce se zachvěl. Pochopil, zavřel za sebou dveře.

"Takto? Alexi...jsi stále stejně krásný jako když jsem tě viděl naposledy. Nevidím žádný problém." Usmíval se a já měl co dělat, abych potlačoval slzy. Je tak moc hodný. Vždycky byl. A právě proto jsem ho vždycky miloval a stále miluju. A on musí také. Když jel až sem. Když je na mě stále tak milý i po tom všem.

"Luky..." nevěděl jsem, co mu na to říct, avšak nemusel jsem říkat nic. Vyřešil to za mě. Jeho rty se natiskly na ty mé, chtivě a vášnivě, jako kdyby si potřeboval kompenzovat všechny ty měsíce odloučení. A já se vůbec nebránil, naopak. Bylo to tolik příjemné! Myslím, že lepší než kdy dříve.

Odtáhli jsme se až po nějaké době, jeho tváře lehce zčervenaly nedostatkem vzduchu a ty mé jakbysmet.
"Co vypadnout ven? Pomůžu ti se obléknout. Je tam teď krásně. Všechno to voní vánoční atmosférou, můžeme prolézt trhy, udělat si příjemné odpoledne. A neboj...vaši s tím tak nějak počítají." Ujistil mě s mrknutím a já se tiše zasmál. Mohl bych si kdy přát milejšího přítele? Nemyslím si. On je všechno, co mám. Miluju jej a vždycky budu. Toho citu se nikdy nezbavím.

"Já se obléknout zvládnu a beru. Ale klidně mi pomoci můžeš." Netrvalo to dlouho a už jsem na sobě měl dostatek oblečení, abych venku nezmrzl a vydali jsme se ven. Trval na tom, že mě potlačí a já mu v tom nijak nebránil.

"Jak dlouho zde zůstaneš?" Otočil jsem k němu pohled. Doufám, že dlouho. Prosím, co nejdéle jen budeš moct.
"Přes Vánoce určitě. Stejně bych je neměl s kým slavit, takže mi je jedno, kde budu. A mám kousek odtud zajistěný po tu dobu přespání, takže to je v pořádku."

Jistě. On a jeho rodina, samozřejmě, že je nebude slavit v rodinném kruhu.
"Můžeš být na Štědrý den u nás. Jistě to nikomu nebude vadit a přece nebudeš sám. To by v tento den neměl nikdo! Prosím, Luky. To by byl ten nejhezčí dárek, co bych kde mohl dostat." Udělal jsem na něj psí oči a on se začal smát.
"A určitě můžeš spát u nás. Postel mám velkou. A našim to jistě vadit nebude." Stejně jim musí být všechno jasné, když jsem s ním strávil celé prázdniny mimo domov. S ním v chatce. Jen blbému by nedošlo, že to zašlo mnohem dál než při pouhých polibcích.

"Uvidíme, ale je mi to docela hloupé. Víš...nechci toho hned tak využívat. I když bych rád přijal." Pohladil mě po vlasech.
Po chvíli jsme již byli v obklopení vánoční atmosféry, všude plno lidí, stánků jak s jídlem či pitím, tak plno různých blbostí. Vždy jsem tu zde miloval. Letos jsem sem ještě nešel. Ale teď? Cítím se jako v sedmém nebi.

"Dáš si punč?" Zeptal se a já pokývl hlavou.
"Něco na zahřátí by bylo fajn."
"Možná bych ti měl vzít děckej, ne?" Zasmál se a já jej jemně šťouchl. "Už i rodiče mi koupí normální, tak ze mě nedělej zase takové dítě." Fajn, možná mi není nejvíce, ale když si dám jeden, nic se nestane. A navíc jinak nepiju.
"Bojíš se, že mi vezmou řidičák na tohle vozítko? Tak to neměj strach." Uculil jsem se ještě. No co, člověk některé věci musí brát s humorem nebo by se trápil neustále.
"Ty jsi pako, vážně." Začal se smát, avšak následně nám už pro ně došel. V klidu jsme si to vypili a následně se šli podívat dál. A mně na rtech stále pohrával spokojený úsměv. Nevyjadřoval se k tomu, že to bylo všechno tak zbytečně odložené. Ani mě nelitoval. A to je právě to, co udělal opět nejlépe.