Project: A New Future || Larry ✔

2.

Skupiny byly donuceny, aby se zase stejnou cestou vracely zpět do svých vlastních sekcí. Skoro všichni nadávali, protože toto opravdu nečekali. Celý rok je na něco připravovali, ale nikdy nedostali od nikoho oznámení, že jim půjde o život. Byl to velký šok, jelikož na tohle nebyl nikdo připraven. Zemřít v pouhých šestnácti letech rozhodně není příjemné, a navíc pro nějaké pošahané vítězství.

„Věřili byste tomu," vyjekla jedna dívka, oblečená v modrém, když společně se svojí skupinou byla zavřena zpět do společných prostor. „Oni nás postaví před hotovou věc. Je to stejné jako kdyby nám dali zbraň a nechali střílet jeden na druhého." Blonďatá dívka si složila tvář do dlaní a snažila se neplakat.

„Erin," protočil chlapec, s delšími blonďatými vlasy, svýma modrýma očima. Sedl si vedle ní, aby jí mohl hladit něžně po zádech. „Připravovali nás na to celou věčnost. Pokud bys dávala pozor, tak tu bylo dost náznaků. Pochopil jsem, že budeme dělat nějaké úkoly, které prověří naše schopnosti a vytrvalost. Pochybuju, že někdo z nás umře," uchechtl se a upravil Erin blonďaté vlasy na stranu. Ona přikývla a vděčně se usmála.

„Co ty o tom víš, Warine," Zašeptal tichý hlásek a všichni čtyři v místnosti se tím směrem podívali. „Když řekli, že někdo umře, tak umře. Jsou schopní všeho. Odtrhli nás od našich rodin a-"

„Neodtrhli!" Vykřikla Erin a po tvářích jí steklo pár slz. „Všechny nás zachránili, když nám rodiče umřeli a teď nás chrání, aby z nás udělali něco víc!" Dívka se snažila nerozplakat, když jí Warin stáhl zpět na postel, aby si sedla a přivinul si jí do objetí.

„Vážně jsi tak tupá, nebo jenom naivní?" Promluvil další člověk v místnosti, který se postavil a pomalým krokem přešel ke dveřím, o které se opřel. Byl to vysoký, ale velice hubený chlapec se zářivě sivýma očima a velice černými vlasy. „Dostali nás sem ve stejný den. Nikdo z nás si nic nepamatuje, jenom smrt našich rodičů a něco ze světa tam venku. Navíc nás je tu víc, než jen pět, co jsme si do nedávna mysleli. Je nás tu přes třicet. Viděla jsi to tam. Je nás tolik, že je kravina, aby to byla náhoda."

„Sklapni, Dereku," ozval se znovu ten tichý hlásek a jmenovaný se naštvaně podíval na daného chlapce. Byl to drobný chlapec, který se moc často neprojevoval, ale když jo, tak většinou všechny jen naštval a Warin ho musel chránit.

„Co se do toho pleteš, Louisi?!" Zvýšil vysoký chlapec hlas a zamířil rychle na druhou stranu místnosti s plánem praštit Louise do té pobledlé tváře. Warin zareagoval rychle a vběhl mu do cesty.

„Uklidni se, Dereku. Nebudeš tu dělat rozpory. Jsme Omegy, tak se podle toho chovej," upozornil Warin černovlasého a ten si jen odfrkl, když se podíval nenávistně na Louise, který se nehnul z místa.

„To že jsme Omegy nám neudává, že jsme skutečně slabý, jak si myslí. Je to jen oslovení, které nám dali. Jsme lidi jako všichni ostatní. Oni si jen myslí, že nic nedokážeme, ale jeden z nás jim musí ukázat svoji sílu, a to budu já!" Vykřikl Derek a křivě se usmál.

„Dereku," zašeptala poslední dívka v místnosti. On se na ní otočil a okamžitě k ní přišel. Byla to jeho sestra, teda alespoň se tak oba brali. „Nesmíš se takhle chovat," zašeptala dívka a on jí vtiskl polibek do vlasů a klekl si před její tělo.

„Všechno je v pořádku, Catelyn," sám pro sebe se usmál a pohladil dívku po tváři. Vypadali skoro jako dvojčata, ale vůbec nikdy dřív se neviděli. Alespoň si to nepamatovali. Catelyn se usmála a snažil se otočit hlavu směrem, kde seděl Louis. Byla slepá, takže věděla, že neměla žádnou šanci k tomu, aby se dostala k poháru vítězství.

„Omluv ho, Louisi. Víš, jak se chová, když ho popadne amok," zasmála se a všichni v místnosti tiše s ní. Catelyn vždy dokázala zlepšit náladu a ona jediná byla důvod proč se ještě nepozabíjeli. Všem na ní neskutečně moc záleželo.

„Já vím," povzdechl si Louis a své vybledlé modré oči přemístil na blondýnku, která už neplakala, jen mlčky seděla na své posteli a zírala na zem. „A Erin určitě to zvládneme. Budeme držet spolu a všechno se nám povede. Jsme sice Omegy, ale nenecháme nikoho, aby nás zadupal do země. Ukážeme jim svoji sílu a přežijeme to," pronesl chlapec sebevědomě a všichni v místnosti se museli usmát.

Nikdo z nich nebyl připravený na ten den D, který měl nastat hned po snídani. Mohli se jen duševně připravit, ale nevěděli, co je čeká a strach ze smrti pokaždé dokáže paralyzovat. Každý z nich mohl jen důvěřovat svým pocitům a intuici. To však nikdo z nich nevěděl, že při jejich zkouškách se objeví něco, co jim pomůže probojovat se až na konec. To, co jim provedli před rokem při braní vzpomínek. Změna na jejich mozku a genetice, která je dělá proti obyčejným lidem venku, unikátními.