The Winter Soldier & me (Avengers FF)

4

 S hlubokým nádechem jsem scházela schody do přízemí. Na to že, jsem měla během pár následujících vteřin poznat svého otce jsem se cítila prázdná. Měla bych být nervozní, plná očekávání a nebo nedýchat, ale já jsem byla prostě prázdná. Vešla jsem do obýváku kde stál Tony a vedle něj Bucky. Má matka se o něčem se Starkem dohadovala a když jsem vešla tak přestali. Jak nečekané.

„Ahoj, já jsem Tony a tohle je Bucky" představil se mi nervózně. „Misha" jen jsem přikývla. Jako by můj hlas probudil Buckyho z jeho znuděného koukání do okna. Otočil se na mně a svůj modrý pohled zavrtal do mého zeleného. „Já , ehm vezmu ti kufry." ozval se Tony a přiblížil se. „To je v pohodě, zvládnu to sama" odsekla jsem a přešlápla si. Přišla ke mně mamka a objala mně. „Buď opatrná, myško moje." zašeptala mi do ucha a tiskla si mně k sobě. Pustila jsem tašky na zem a taky ji objala. Poprvé za dlouhou dobu mi vytryskly slzy. Tvář jsem schovala do ohybu jejího krku a zavzlykala jsem. „Mamko já to nezvládnu." „Ale zvládneš myško, si moje statečná holka. A Tony na tebe bude dávat pozor. Slíbil mi to." Zdvihla jsem uslzený pohled z podlahy a všimla jsem si jak na mně civí dva páry modrých očí.

„Tak teda jedeme." zvedla jsem tašky ze země a vydala jsem se ke dveřím z bytu. Stark s Barnesem mně následovali jako věrní psíci. Ve dveřích jsem se ještě otočila na mamku. „Ahoj mami" špitla jsem a pokračovala dál. Zastavila jsem se až před vstupními dveřmi do baráku a čekala až Tony řekne do jakého auta nasednout. Tony se zastavil vedle mě. Podal Buckymu klíče a otočil se zase na mně. „Bucky tě odveze do Stark Toweru a ukáže ti pokoj. Já musím ještě na nějaké jednání." „Aha" jenom jsem opět přikývla. „Až přijedu domů, tak si promluvíme,ano?" Zase jen kývnutí na souhlas. Tony nasedl do oranžového lamborghini a odfrčel. Bucky mi sebral kufr z ruky. Jeho prsty se lehce dotkly těch mých a mnou projel zvláštní pocit. Trošku se zarazil, zatřepal hlavou a pokračoval k autu. Můj kufr hodil na zadní sedačky jakoby se nechumelilo. „Hej, mohla jsem tam mít něco cenného.!" ozvala jsem se pobouřeně. „A máš?" otázal se se zvednutým obočím. Jen jsem zakroutila hlavou. On zřejmě považoval naši hádku za uzavřenou a otevřel dveře u spolujezdce. Koukala jsem na jeho počínání s nadzvednutým obočím. Pravděpodobně mu dosla trpělivost a tak se rozhlédl kolem sebe a nacpal mně na sedačku spolujezdce celkem nešetrným způsobem.

Cestou ke Stark Tower jsme oba mlčeli a já koukala z okýnka a snažila si zapamatovat cestu. I když to bylo naprosto zbytečné. Ono zapamatovat si na jeden zátah cestu Washington – New York je prakticky nemožné. Asi po hodině a půl cesty se Bucky začal podivně vrtět. Asi ho něco bolelo.

„Máš řidičák škvrně?" Hm cože?. „Jo mám no." Záměrně jsem se vyhla narážkám na můj vzrůst. Nebyla jsem nejvyšší ale ani jsem nebyla úplně malinká. Bucky zajel ke krajnici a zapnul varovné blinkry. „Všechno v pořádku pane?" zeptalo se to auto. Really??? To auto fakt mluví. „Jistě, škvrně prohodíme se." „Tak hele, neříkej mi škvrně, Barnesi!" štěkla jsem po něm. „A já nechci řídit" Bucky jako by mně vůbec neposlouchal. Nebionickou rukou sáhl pod bundu a vytáhl ji celou od krve. „Panebože Bucky!" křikla jsem naprosto hystericky a vyskočila jsem ze sedadla spolujezdce. Běžela jsem naproti Buckymu který se kymácel kolem auta, Potkali jsme se u pravého předního kola. Buckyho zakrvácená ruka mně chytla za rameno a jemu se podlomila kolena. Stěží jsem ho chytila a pomohla mu se posadit a začala jsem z něj sundávat jeho koženou bundu. „Ne tak rychle, škvrně, nejdřív musíme na rande." „Drž hubu a spolupracuj Bucky!" Když se mi z něj povedlo stáhnout bundu, tak jsem mu chtěla vytáhnout triko. Měl ho tak nasáklé krví že se dalo ždímat. Rána byla hluboká. Rychle jsem se zvedla a začala hledat lékárničku pod sedačkami. „Lékárnička je v zavazadlovém prostoru, slečno Stark. Mám zavolat pana Starka?" Sama pro sebe jsem si kývla a pak mi došlo, že mluvím s autem a to by asi potřebovalo více než jen kývnutí., Než jsem však stačila něco říct tak se ozval zvuk vytáčení. Ani jsem si neuvědomila jak mně to auto oslovilo. S lékárničkou v rukách jsem vyběhla za Buckym. Neotvíral oči a tak jsem ho pořádně propleskla. „Vnímej mně Barnesi!" Otevřel na mně jedno oko a usmál se než zase upadl do bezvědomí. „Misho!!! CO se děje?!" Tonyho hlas se rozléhal autem. „Tony! Něco se stalo Buckymu. On krvácí!" „To zvládneš. Volám S.H.I.E.L.D. aby k vám někoho poslal." a pak se ozvalo tůtání zavěšeného telefonu. Vyčistila jsem mu tu ránu, obvázala a modlila se aby přestal krvácet. „No tak chlape.. pomož mi trochu" nadávala jsem když jsem se snažila ho dostat do auta.. když se mi to povedlo skočila jsem za volant a s plynem na podlaze letěla směr New York...