The Winter Soldier & me (Avengers FF)

10

Tony POV
Vyzvánění telefonu mi vlévalo krev do žil, telefon zvoní, takže je vysledovatelný. A kde je telefon je i ta zatracená holka, která mi během vteřiny vzala klid a obrátila život vzhůru nohama. Opravdu.. člověk neví co to je, bát se dokud mu někdo neunese člena rodiny, i když jím je sotva 5 minut.

Misha
Namáhavě jsem se otočila na bok, ale tahle kovová konstrukce co měla asi být postel byla moc úzká na to, abych z ní nespadla. Se zaduněním, sprškou nadávek z mé, drogami omamené mysli, jsem nahmatala tu placku a snažila se zmáčknout zelené tlačítko.
Nad tím, že mi ten pekelnej rudoksicht nesebral mobil jsem se ani nepozastavovala...
Když se mi konečně podařilo zvednout telefon, vyčerpáním jsem omdlala..

Bucky
Zvedni to.. No tak, škvrně zvedni to. Vyzvánění v quinjetu, ten klasický tůtavý tón toho, že se snažíte spojit s osobou na druhém konci, všem svou nekonečností mrazil krev v žilách.
A pak se ozvalo tiché zarachocení na znamení toho, že ten někdo telefon zvednul. Tony začal mluvit a překřikovat se se Stevem ale na druhé straně se nikdo neozval. Krve by se ve mně nedořezal. Misho prosím, nebuď mrtvá...

Najednou se z telefonu ozvaly kroky a tichý smích, jak ho někdo zvedl. V quinjetu bylo  absolutní ticho.
"Ah, vidím, že vás konečně napadlo tady princezně zavolat.."  krev mi zmrzla v žilách, ten hlas jsem poznával.

Misha POV
Probrala jsem se, když mi někdo ne úplně jemně dloubal špičkou boty do žeber. Vzdáleně jsem slyšela jakýsi rozhovor..
"Víte kapitáne Rogersi, můj otec setkání s Vami nepřežil, a já bych se vám za to velice rád odměnil."
Z úst mi uteklo bolestné zasténání, když jsem se pokoušela otevřít oči.
Steveovu odpověď jsem neslyšela, za to však Tonyho nešlo přeslechnout.
"Ty hajzle, zabiju tě jestli se jí jen dotkneš!"
Odpovědí mu byl hrdelní smích.
"A hele, kočička se nám konečně probrala. " Zněl skoro až potěšeně, když přepínal hovor na hlasitý odposlech.
"Tak panenko, řekni pár slov tatíčkovi, a pak máme na práci nějaké to dotýkání se."
"Bucky.. pomoc.." zahlédla jsem  překvapený výraz beznosáka. "Tony, v pokoji v kufru." sotva jsem ze sebe dostala.  Dostala jsem facku, takovou až jsem znovu viděla hvězdičky a pomalu jsem začínala opět odplouvat do země nevědomí, ale i tak jsem zaslechla poslední větu.
"Seržante Barnesi, jsem rád, že mne slyšíte. Jsem ochoten nabídnout výměnu. Tuhle kopretinku za Vás. Až se rozmyslíte, zavolejte." A pak už nic nevím.

Quinjet
"Bucky.. pomoc.." zaskočené pohledy všech v quinjetu se otočily na Buckyho, ale on jen strnule stál a zatínal pěsti. Její hlas zněl přidušeně jako by byla zdrogovaná a nebo měla velké bolesti. "Tony, v pokoji v kufru." Momentálně se všechny nechápavé pohledy otočily na Starka který byl vzteky rudý a sledoval plochu se zaměřováním hovoru. Nezaměnitelný zvuk facky se rozlehl ztichlým kokpitem. "Tak za tohle tě zabiju, Schmidte! Už se jí ani nedotkneš, nebo ti urvu končetinu po končetině!" Bucky zavrčel.
"Seržante Barnesi, jsem rád, že mne slyšíte. Jsem ochoten nabídnout výměnu. Tuhle kopretinku za Vás. Až se rozmyslíte, zavolejte." A típnul to.