Sweet or Danger

Část 10 Chyběla jsi mi

Stojím v té dlouhé frontě a nervózně přešlapuju na místě. Tolik už chci být uvnitř a konečně ho zase vidět. Najednou jsem postřehla, že se fronta začala konečně posouvat dopředu.

(No konečně! Už jsem si myslela, že mi tu upadnou nohy.) K mému překvapení fronta postupovala velice rychle a ja byla kounečně uvnitř. Našla jsem svoje sedadlo a posadila se.

Nohou sem začala poklepávat a najednou jsem ucítila, že i ta židle je mi malá. Pořád jsem se vrtěla, byla jsem najednou tak nervózní, že jsem prostě nemohla v klidu jen tak sedět na místě. (Sakra! Jsem nervóznější víc než když jsem je měla vidět poprvé! Proč? Vždyť teď je to jiné, oni si mě ani nevšimnou. Tak se konečně uklidni holka!) Moc mi nepomáhalo ani to, že kolem mě seděli samé holky co byly nervózní stejně jako já.

Konečně jsem se dočkala a světla nad hledištěm se postupně zhasínala. V sále zavládla naprostá tma, fanynky propadly naprosté hysterii a já cítila husí kůži po celém svém těle.

Najednou se rozsvítil světla na pódiu zároveň s hudbou, která začala v tu chvíli hrát.

Kluci už stáli na nastoupení a začali svůj comeback, nemohla jsem z nich spustit oči.

Byli naprosto dokonalí, každý jejich pohyb byl naprosto nezchybný.

(Tolik jste dřeli kluci, tolik jste trpěli než jste mohli vystoupit. Jste úžasní!)

Všichni se v eufórii postavili a ječeli, mě to bylo úplně jedno. Můj pohled se už soustředil jen a jen na Taeho. Byl ještě hezčí než jsem si ho pamatovala. Bylo to vůbec možné? Oči se mi zaplnili slzami z radosti, že ho zase konečně vidím. Smála jsem se od ucha k uchu a pak se stalo něco na co asi nikdy nezapomenu. Taeho oči se dívali přímo do mých! Předtal tancovat a díval se se smíchem jen a jen na mě. Pak se ale rychle vzpamatoval a pokračoval.

Musela jsem v tu chvíli vypadat jako naprostý blázen, jako naprosto šťastný a tlemící se blázen.

"Vidělas ho? Díval se na mě! Určitě se mu líbím!" Chlubila se holka co stála vedle mě svojí kámošce. V tu chvíli jsem jí přála alespoň tu malou iluzi, že se líbí svému idolu.

Sebrala jsem si věci a šla hledat, kudy se dostanu do zákulisí. Bohužel díky svému mlčení jsem se dostala jen k ochrance. Po půl hodině už jsem byla opravdu zoufalá. Pohledem jsem hledala někoho, kdo by mě poznal a potvrdil, že tam smím. (Proč já si nechávala průkaz z agentury v bytě?! Bože já jsem vážně tak pitomá!) Vytáhla jsem mobil, namačkala zprávu a podala ho chlapovi z ochranky.

Patřím k týmu co se stará o Bangtan Boys, zavolejte prosím manažera. On vám to potvrdí.

Chlap mi podal telefon zpátky a chvíli si mě měřil od hlavy až k patě, poté si jen povzdechnul a protočil oči.

"Hezkej pokus holka, víš kolik holek to tu takhle zkusilo? Ty před tebou se ale aspoň trochu snažili."

Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat s otevřenou pusou. Naštvaně jsem se rozhlédla a začala mačkat zprávu jako zběsilá. Poslala jsem ji manažerovi a doufala, že má telefon u sebe.

Stála jsem tam dalších deset minut a trpěla posměvačné pohledy od těch ochranářských ignorantů co tam stáli. Konečně jsem slyšela dupot řítící se k nám.

"Co tu děláš?" Ptal se manažer, který vypadal na to, že před chvílí zaběhl nový světový rekord.

Jen jsem s úsměvem pokrčila ramena a šla k němu. Chlapi se na mě dívali s vyvalenýma očima a já úplně cítila, že jsem aspoň na tu chvíli aspoň o dva metry povyrostla.