Sweet or Danger

Část 12 Minulost Seol Hee

Celé dopoledne jsem se snažila zachytit alespoň jeden Taeho pohled. Byla to však jen ztráta času. Dělal jako bych tam nebyla, nevěděla jsem co jsem udělala tak strašného. Je to snad kvůli tomu, že jsem to piáno nevzala na sebe? Ne, určitě to bylo kvůli tomu, že jsem s ním nechtěla jet do dormu. Dvakrát jsem mu dokonce nenápadně dala do kapsy lístek na který jsem mu napsala:

Co se děje? Proč děláš, že mě nevidíš? Nechceš mi něco říct?

Jenže i tato snaha byla naprosto zbytečná. Pokaždé si papírek přečet, hodil na mě otrávený pohled a lístek vyhodil do koše. Pomalu ale jistě jsem propadala panice. Teprve pak jsem si vzpomněla na oběd.

(Určitě za mnou zase příjde a všechno mi řekne. Všechno to urovnáme a bude to zase jako předtím.) Podívala jsem se na hodinky a s úlevou jsem zjistila, že oběd má být už za hodinu.

(Hodina? To už přece vydržím.) Dobrá nálada se mi hned vrátila. Trochu za to mohl i manažer, který se mi přišel omluvit.

"Ještě jednou se ti omlouvám, JungKook mi všechno vysvětlil."

S úsměvem jsem nad tím mávla rukou a podívala se na Kookieho, který se na mě jako vždy usmíval od ucha k uchu. Jemně jsem sklonila hlavu aby poznal, že jsem mu vděčná.

To už se k nám ale přiřítil Jimin.

"Jasně že Seol Hee by to neudělala, nemá přece důvod." Dal mi ruku přes rameno a vedl mě k ostatním. Sáhl mě sebou na sedačku přímo vedle Taeho. Ten se na mě překvapeně podíval, ale reakce nepřišla žádná. Chtěla jsem se zvednout a jít pokračovat v práci, ale Jimin mě nepustil.

"Seď tu chvíli s náma, nic ti přece neuteče. Nebo snad jo?" Zakroutila jsem hlavou, ale bylo mi tam nepříjemně. Byla jsem u Taeho tak blízko a zároveň tak daleko. Tenhle pocit byl nesnesitelný. Navenek jsem dělala jako by se nic nedělo, ale uvnitř jsem křičela. Všechno ve mě šílelo.

Měla jsem sto chutí ho popadnout a třást s ím dokud mi neřekne proč se takhle chová.

"Jdeme na to jídlo nebo ne?" Slyšela jsem Jinův naléhaví hlas a hned jsem vystřelila pro tašku a vyběhla z místnosti. Seběhla jsem do sklepa a sedla si na svoje místo.

(Příjde, určitě příjde.... Musí.... Určitě mě tu nenechá... Prostě příjde.) Dívala jsem se na dveře a po chvíli jsem skutečně uslyšela kroky. Zastavil se mi dech, klika se začala ohýbat. Měla jsem srdce až v krku.

To už stál ve dveřích v celé své kráse. Díval se na mě jako na svou kořist. Jeho oči, jeho pohled...

Najednou vyrazil přímo ke mě, chytil mě za ruku a vytáhl mě ze židle. Zůstala jsem tam stát jako opařená.

"Proč ses tam včera vracela? Neříkal jsem ti, aby jsi tam už nechodila?"

Dívala jsem se do jeho zlověstných očí a nevěřila jsem svým uším.

"Tak proč? To chceš tolik vidět JungKooka? Tak už něco řekni!"

(Řekni? Jako vážně?) V tu chvíli jsem se naštvala. Nechoval se tak ke mě kvůli tomu, že jsem s ním nejela do dormu. Ani kvůli tomu, že jsem na sebe nevzala vinu za to piáno. Bylo to kvůli Kookiemu?

(Ten řev, ty rány.... Chtěla jsem přece jen vědět, jestli je v pořádku. Co si myslí?)

Ale jak jsem tak dívala do jeho očí a on do mých. Opravdu jsem na něj mohla být naštvaná?

Jemně jsem se na něj usmála a pohladila ho po tváři. Zachytila jsem v jeho očích zmatek. Nechápal co dělám. Políbila jsem ho na tvář a přitiskla se k němu.