Sweet or Danger

Část 11 Zkušebna

Další den už se v práci chýlil pomalu ke konci. Venku už byla tma a já se chystala domů, když mě ještě odchytil manažer.

"Odnes ještě tohle do zkušebny než půjdeš domů. Já musím odvést kluky."

Vrazil mi cár papírů a rychle zmizel.

Otráveně jsem si to tam namířila, položila jsem papíry a chystala se odejít. Jenže jsem se najednou zarazila.

(To je ....Piano!) Zarazila jsem se ve dveřích. Otočila jsem se a pomalu jsem šla zpátky. Posadila jsem se před piáno a před sebou jsem znovu viděla mého tátu jak mě učil hrát na klavír než zemřel.

(Už jsem tu párkrát byla,proč jsem si toho piana nikdy nevšimla?)

Pomalu jsem natáhla ruku ke klávesám, chvíli jsem váhala ale nakonec jsem stejně neodolala. Mé prsty na ně opatrně dolehly a místností se rozprostřel jejich zvuk.

Najednou se přes mé rameno ke klávesám natahovala cizí ruka. Polekaně jsem se otočila a nade mnou se zářivě usmíval Kookie.

"Ty jsi nešla domů?"

Zakroutila jsem hlavou.

"Tohle piano mi sem nechali přivést nedávno, moc rád na něj totiž hraju. Chceš něco zahrát?" Zdálo se mi, že se ptá trochu nervózně.

Nadšeně jsem přikývla, byla jsem moc zvědavá jak na něj umí hrát.

Uvolnila jsem mu místo před piánem, obešla jsem ho a dívala se jak bude hrát.

Nahlas si oddechl a pak spustil. Nedíval se na klávesy, díval se celou dobu s úsměvem na mě. Hrál tak nádherně až se mi tajil dech. Hrál pomalou skladbu, tak nádherně, procítěně.

Zase jsem se usmívala, jeho hraní mi dělalo dobře. Mohla bych tu stát třeba celý svůj život a poslouchat ho jak hraje. Stejně by mě to nikdy neomrzelo. Najednou na mě vykulil oči, to protože jsem si začala broukat melodii kterou tak krásně hrál.

"Jsem rád, že jsem ti vykouzlil úsměv na tváři. Moc ti to totiž sluší když se směješ."

I přes ten úsměv si musel všimnout jak jsem v tu chvíli zrudla, protože s úsměvem sklopil hlavu a věnoval se klávesám. Po chvíli se na mě znovu zadíval.

Chvíli jsem pohledem lítala po místnosti sem a tam, pak jsem se mu zadívala do očí, nadechla se a pomalu jsem otevřela pusu. Ruce jsem tiskla nervózně k sobě, potila jsem se jako blázen.

( Měla bys mu říct jak krásně hraje! Dělej! Řekni to! Teď nebo nikdy!) Znovu jsem otevřela pusu.

Právě v té chvíli se rozletěli dveře dokořán a Tae si to namířil naštvaně přímo ke mě.

"Co tu jako děláte?!" Díval se na Kookieho naštvaně.

"Nooooo... My.... Jen jsem hrál na piáno." Díval se na Taeho nechápavě.

"A ty tu děláš co? Čekám na tebe dole celou věčnost a ty tu posloucháš nějaký brnkání!"

Naštvaně po mě hodil bundu, chytil mě za ruku a táhl mě pryč. Kookie se s vytřeštěnýma očima díval za náma a já mu stihla v tom zmatku mávnout na rozloučenou.

Tae za náma zabouchl dveře a zůstal stát na místě.

"Co jsi tam s nim dělala? Hm? Nechceš mi něco říct?!"

Jeho tón hlasu byl naštvaný až děsuplný. Sklopila jsem hlavu, bylo mi líto, že na mě čekal.

Jenže jak jsem to mohla vědět? Manažer přece říkal, že je veze domů. Nemohla jsem vědět, že tu na mě bude čekat.