Sweet or Danger

Část 18 Konec

JungKook stál na ulici a smál se na mě, vypadal jako by se mu hrozně ulevilo.

"Co tu děláš?" Zeptala jsem se ho pořád jsem nemohla uvěřit, že ho vidím.

"Konečně jsem tě našel, čekám tu už docela dlouho. No co myslíš? Odešla jsi jen tak, bez rozloučení, tak co bych tu asi tak dělal?" Naklonil hlavu na stranu a usmál se jako snad ještě nikdy.

"Noooo.... Věděla jsem, že kdybych vám to řekla tak mě nenecháte jít. Určitě by jste mě přemlouvali." Sklopila jsem provinile hlavu a čekala, že se naštve.

"To máš pravdu, ale nepřijel jsem tě přemlouvat."

"Vážně?" Zvedla jsem překvapeně hlavu.

"Tak proč jsi tady?"

Začal se nervózně rozhlížet kolem a přešlapoval na místě.

"Nemáš něco k pití? Už mám docela žízeň." Pousmál se nakonec, ale já věděla, že to dělá schválně. Proč mi nechce říct proč vlastně přijel? Vzala jsem ho k nám domů, kde už čekala mamka a zvědave si Kookieho prohlížela. Jen při pohledu na nic jsem poznala že se jí Kookie zamlouvá. Celou dobu se trápila tím, že nemluvím a bála se, že zůstanu sama. Teď najednou jsem se vrátila, mluvím a ještě k tomu za mnou přijel kluk. Bylo toho na ní moc najednou, ale přesto byla ráda. Nechtěla jsem jí tu radost hned kazit.

"Dobrý den." Kookie mamku pozdravil a uklonil se hned jak jí uviděl.

"Dobrý den, přijel si za Seol Hee? Jsem ráda, že má v Seoulu nějaké přátele. Opravdu moc ráda tě poznávám." Mamka mu podala ruku a byla štěstím bez sebe. Zvědavě tikala očima na něj a pak na mě a pak si odkašlala.

"Ehm Ehm... No, já půjdu vedle k sousedce. Určitě si máte co povídat." Naposledy se na Kookieho usmála a vypařila se rychlostí blesku.

"Tvoje máma ti musí hodně věřit, když tě tu nechá se mnou o samotě." Zasmál se a posadil se na židli.

"No... To je celá ona, nejspíš mě bude chtít co nejdřív provdat." V tu samou chvíli se Kookie zadusil vodou co právě pil a vyprsk jí. Byla jsem smíchy bez sebe.

"Provdat??"

"Dělám si srandu." Smála jsem se dál a podala mu utěrku aby se mohl osušit.

"Tak povídej, proč jsi přijel?" Stála jsem dál od něj a opírala se o kuchyňskou linku.

"Já... Já.... Musel jsem tě vidět, hned jak jsem se dozvěděl, že jsi pryč. Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím." Upřel na mě svůj pohled.

"Ale to přece... To... To nedává smysl." Přemýšlela jsem nahlas.

Pomalu se zvedl a šel přímo ke mě. Než jsem se vzpamatovala, stál tak blízko, dělili nás jen milimetry. Podíval se mi zpříma do očí a zhluboka se nadech.

...................................................................................................................................

Mezitím Taehyung konečně vystoupil z autobusu. Celou cestu myslel jen na to, že musí Seol Hee najít dřív než JungKook. Cestou se snažil napomínat řidiče aby jel rychleji. Přestal s tím až ve chvíli, kdy ho chtěl řidič vyhodit z autobusu. Pořád si představoval jak je najde spolu a to ho uvnitř užíralo ještě víc.

Rozhlížel se kolem a nechtěl ztrácet čas. Rozeběhl se do jedné z ulic, potom do další a další.

"Takhle to nejde, musím se neěkoho zeptat.Jinak jí nikdy nenajdu."