Sweet or Danger

Část 15 JungKook

Jen letmý dotek mi prozradil, že si ke mě někdo přisedl. (No tak, ovládni se! Takhle tě nikdo nesmí vidět! Nesmíš na sobě dát cokoliv poznat!) Prolítlo mi hlavou a v ten samý okamžik jsem vyloudila na tváři něco, co mělo alespoň vypadat jako pokus o úsměv.

Zvedla jsem hlavu a konečně jsem se pootočila k tomu, kdo za mnou přišel.

"Jsi v pořádku? Co je ti?"

Podívala jsem se do Kookieho překvapených očí a jen jsem zakroutila hlavou.

"Muselo se ti něco stát, vidím to na tobě." Nenechal se odbít a rukou mi dal opatrně vlasy z obličeje.

"Tys plakala?"

"Ne."

"A dost! Takhle tu nemůžeš zůstat. Někdo tě uvidí." Vzal mě za zápěstí a vytáhl mě zpět na nohy. Táhl mě po schodech nahoru, až do chvíle kdy se zastavil před starými, otlučenými dveřmi.

"Moje tajné místečko." Podotkl s úsměvem a otevřel dveře na střechu. Vytáhl mě ven a hned za námi zavřel dveře. Slunce mi hned začalo pálit do už tak unavených očí.

Kookie se posadil na zem a opřel se o zeď za ním. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala a pak se sesunula na zem vedle něj.

"Víš co? Donesu něco k pití, počkej tu chvilku na mě. Nikam nechoď, ano?"

Přikývla jsem a to už Kookie zmizel ve dveřích.

Opřela jsem hlavu o zeď, zavřela oči a přemýšlela.

Co tu vlastně ještě dělám? Měla jsem jen předat výpověď a hned odejít. Proč si to takhle komplikuju? Co si to nalhávám. Chtěla jsem ještě jednou... Ještě naposledy... Alespoň na malou chvíli vidět kluky pohromadě. Myslela jsem si, že se zvládnu Taemu ještě naposledy podívat do očí. Jak naivní jsem byla. Chtěla jsem být silná, místo toho tu teď sedím zlomená a nemám už ani špetku hrdosti. Zlomil mě někdo v koho jsem tolik věřila. Někdo, kdo pro mě byl vším.

Ze zavřených očí se mi znovu drala slza, která mi pomalu stékala po tváři. To už jsem uslyšela skřípáni dveří a rychle jsem si utřela tvář.

"Tu máš."

Podal mi Kookie kelímek s kávou a znovu se posadil těsně vedle mě. Jen letmo jsem se na něj podívala a usrkla jsem horký nápoj, který jsem sevřela v dlaních. Hned se ozvala bolest ve dlani, kterou jsem praštila Taeho. Tahle bolest byla ve srovnáni nic proti tomu, co jsem teď měla v sobě.

"Je mi líto, jestli ti Tae řekl něco špatného." Otočila jsem se k němu.

"Omlouváš se, jako kdybys za to mohl ty. Jenže nemůžeš, nemáš s tím nic společného. Neomlouvej se za někoho jiného."

Kookie se na mě překvapeně podíval.

"Ale ano, z části je to všechno i moje vina. Mohl jsem ti říct jaký Tae ve skutečnosti je. Všichni jsme mohli, jenže jsme prostě nevěřili že by byl schopný ti ublížit. Doufaly jsme, že tentokrát je to něco jiného. Aspoň tak nám to říkal.... Proto jsem se držel zpátky."

Jen jsem si povzdechla. Říkal to čemu jsem chtěla věřit i já.

"Nemůžeš za to jaký je. Myslím, že i kdyby jsi mi to řekl, k ničmu by to nebylo. Slepě jsem mu věřila. Důvěřovala jsem mu, jako nikomu jinému. Nechtěla bych tohle všechno slyšet. Je nakonec asi lepší, že jsem to viděla na vlastní oči."

Kookie jen soucitně přikývl.

"Možná ano. Víš, on byl vždycky takový. Byl buď až moc sladký nebo naopak nebezpečný. Má prostě takovou povahu."