Zpátky v Narnii [ DOKONČENO ]

12)Zpráva

"Jak ti můžu pomoct?"zeptala se mě Zuzka znovu, pustila mě z objetí a utřela si oči od slz."Nijak, mně pomoct nemůžeš"smutně jsem odpověděla a také si utřela oči od slz."Proč si to neřekla Petrovi a Kaspianovi?"optala se zvědavě Zuzka."Nechci jim přidělávat starosti"odpověděla jsem a ruku si znova položila na stehno, protože stále bolí."Nechceš jim přidělávat starosti!? To nemyslíš vážně!"vyštěkla po mě Zuzka a rychle se postavila na nohy."Hej, neštěkej po mě už jsem se takhle pohádala s Kaspianem a nejspíš i s Petrem! Nechci ztratit i tebe!"vyštěkla jsem na ni a také se rychle postavila na nohy.

"Promiň, já nechtěla, ale Kaspian je tvůj nejlepší přítel a Petr tě má moc rád, takže je celkem nefér, že jsi jim to neřekla"oznámila mi po chvíli stání a zírání na sebe Zuzka."Já vím, ale... Prostě to nikomu NEŘÍKEJ"zdůraznila jsem poslední slovo, aby Zuzka pochopila, že to myslím smrtelně vážně."Jak jsem slíbila"odpověděla vážným hlasem Zuzka. Kývla jsem hlavou na poděkování.

"Kolik ti zbývá času?"optala se Zuzka a její vážný hlas se změnil na lehce vystrašený a starostlivý."Nevím, ale podle rychlosti stoupání jedu, asi moc ne"odpověděla jsem a sklopila pohled na zem."Kde přesně ti ten jed vpíchla?"optala se znovu Zuzka. Beze slova jsem si vyhrnula šaty ke stehnu a nohu ji ukázala."Ta černá tečka je znak po vpíchnutí a tady ta čára, která se teď zastavila je jed, který se blíží k srdci"ukázala jsem rukou na to místo na stehně, abych jí to vysvětlila."To se posunuje tak rychle?"zeptala se Zuzka. Kývla jsem hlavou na souhlas a šaty si stáhla dolů."To se nějak vyřeší"snažila se mě Zuzka povzbudit. Moje odpověď bylo kývnutí hlavy.

"Holky, rychle pojďte před bránu!"vystrašeně po nás zařvala Lucinka, která přiběhla ke dveřím."Co?...Proč?, co se stalo?"zeptala se zmatená Zuzka."Nevím, ale už pojďte!"odpověď po nás Lucinka zařvala a rozběhla se k bráně. Já a Zuzka jsme se rozběhly za ní.

Doběhly jsme k bráně u které byl Edmund o které ho se opíral Petr a Kaspinak, který se opíral o koně."Co se stalo?"zeptala se vystrašeně Zuzka."Přepadli nás vojáci ženy v černém, aby nám předali zprávu o blížícím boji"odpověděl sotva stojící Petr."Co vám provedli?"zeptala se Lucinka."Oni nás z ničeho nic přepadli zrovna, když jsme si šli s Petrem potrénovat a tak jsme s něma začali bojovat, ale bylo jich na nás moc"odpověděl Lucince Kaspian."Tohle je všechno moje vina, kdybych na ně nebyla tak hnusná, málem by nepřišli o život"vinila jsem se v mé mysli.

"Měly bychom vás dovést do pokojů a ošetřit vás"oznámila Zuzka a pod jedno rameno si vzala Kaspiana a Lucinka se ho snažila oporovat z druhé strany, ale jelikož je hodně menší než on dělalo jí to problém."Kate, pomůžeš mi prosím?"zeptal se mě Edmund, který měl problém udržet svého staršího bratra na nohách."Jistě"odpověděla jsem, přistoupila k Petrovi, chytla ho pod druhé rameno a vydali jsme se do jeho pokoje tak jak Lucinka se Zuzkou do pokoje Kaspiana.

Došli jsme do pokoje Petra a s Edem ho posadili na postel. Petr sundal své ruky z našich ramen, dal je na nohy a opřel se o ně."Zajdu pro lékaře, jestli není u Kaspiana"oznámil nám Edmund a odešel. Mezitím jsem se posadila na židličku, která se nacházela kousek od postele. Já a Petr jsme tam jen tak seděli a mlčeli.

"Promiň mi to ráno"začala jsem se zničeho nic omlouvat Petrovi"Prominu, ale byl jsem z toho celkem zmatený, proč jsi byla taková"odpověděl Petr a koukl na mě. Usmála jsem se na něho a on mi úsměv oplatil."Petře, musím ti něco říci"oznámila jsem mu a úsměv mi spadl z tváře."Dobře, povídej"odpověděl se strachem v hlase Petr."Včera v noci, kdy se mi zdál ten sen..."na chvíli jsem se odmlčela"tak mě nezasáhl šíp, ale..."