Zpátky v Narnii [ DOKONČENO ]

20) Aslanova Země

   Zády ležím na hřejivém písku. Za sebou slyším šumět vodu...

Otevřela jsem oční víčka a pomalu se posadila. Nachazím se nejspíš na ostrově, moc jistá si tím nejsem. Rozhlédla jsem se kolem a všude viděla jen písek a vodu. Zvedla jsem se, abych si to tu mohla lépe prohlédnout.

„ Vítám tě, Kate. “ promluvil někdo za mými zády. Rychle jsem se otočila a spatřila ho.

„ Aslane ? “ otázala jsem se, kdyby se mi jen zdál.

„ Ano, jsem to já, má milá. “ odpověděl mi svým hřejivým hlasem Aslan a o krok ke mně přistoupil.

Neváhala jsem a hned ho obejmula tak, až jsme oba spadli na hřejivý písek. Aslan si po chvíli stoupl na všechny čtyři a já se posadila do tureckého sedu.

„ Jak to, že jsi tady ? “ zeptala jsem se ho a začala si mnout ruce.

„ Jsem zde kvůli tobě. “ odpověděl  jeho milým, ale zároveň vznešeným hlasem.

„ Kvůli mě ? “ nechápala jsem.

„ Ano. “ otočil se směrem k velké přehradě, kterou tvořila jen voda.

„ Kde myslíš, že jsme ? “ zeptal se Aslan a dál se díval na přehradu. Postavila jsem se a přistoupila vedle něho.

„ Já...“

„ Rozmysli si, co řekneš. Může na tom zavíset tvůj osud. “ přerušil mě Aslan a pohlédl ke mně.

Kývla jsem hlavou, že rozumím a přistoupila blíž k té přehradě, která mi začala víc připomínat vododpád.

„ Myslím, že jsme na nějákém ostrově, který leží na samotném konci Narnie. “ odpověděla jsem a otočila se k němu.

„ Jsi si tou odpovědí jistá ? “

„ Ano. “ odpověděla jsem se sebevědomím. Nic neřekl, jen šel. Šel přímo k přehradě z vody.

„ Když si myslíš, že jsme na konci Narnie, tak, co si myslíš, že se zde nachází ? “ zeptal se znova a pohlédl na mě.

Jen sem se dívala na tu přehradu a šla k ní blíž. Až jsem se nacházela u Aslana, zastavila jsem se.

„ Mám pocit, že něčí Země. “ odpověděla jsem a podívala se na Aslana.

„ A čí Země ? “ zeptal se znova a pohlédl mi do očí. Já se dívala do těch jeho a docházelo mi, čí Země to je.

„ To je tvoje Země, Aslanova Země, ale to znamená...“ zasekla jsem se, v ten moment mi to dockvaklo.

„ Ano má milá, umřela jsi, ale ne tak úplně. Lucinka ti ještě před úmrtím dala svůj lék, který tě nechal na rozcestí mezi mou Zemí a Narnií. “ pronesl klidně Aslan a uhl pohledem na druhou stranu ostrova, kde bylo jen klidné moře na kterém je spousta leknínů. Pohlédla jsem tam také, je to nádhera.

„ To znamená, že se můžu vrátit ? “ zeptala jsem se po chvíli ticha a stále koukala na moře.

„ Ano. “

„ Jak ? “ potřebovala jsem to vědět a znova pohlédla na něho.

„ Nijak má milá, už jsi o tom rozhodla. “ odpověděl, letmo na mě pohlédl a šel zpátky k přehradě. Nechápu o co jde, ale i přesto jdu za ním. Já mu prostě věřím.

„ Ta první otázka, o tom rozhodla. “ oznámil mi, jen kousek od přehrady.

Zastavila jsem se a nic neřekla. Aslan silně zařval směrem k přehradě, ve které se následně vytvořil tunel. Pohlédla jsem na Aslana a čekala.

„ Jen jdi. Sice ti nemůžu prozradit, zda nadále budeš žít, ale setkáme se tam, kam tě to zavede. “ oznámil mi Aslan a pohlédl k tunelu.

„ Měj se Aslane. “ rozloučila jsem se a vešla do tunelu.

Jdu, jdu a stále jdu, když v tom spatřím světlo. Rychle se k němu rozběhnu až mě úplně oslní, potom už o ničem nevím. Jenom vidím tmu, pouze tmu.