Poslední kapitola...nejspíš.
Ráno bylo ticho, ticho před bouří a Finn pozoroval bezmračnou oblohu a přemýšlel o svém dlouhém životě. Z jeho myšlenek ho vyrušil Ian.
„Nad čím dumáš?‘‘zeptal se ho.
„Nad tím, co jsem za ty roky podělal,‘‘zasmál se Finn, „A že toho není málo.‘‘
„Vtrhnu tě z myšlenek- pojď se mnou projít město, zajímá mě, jak to tu vypadá.‘‘
Ticho před bouří. Město bylo vylidněné. Ani zvířata ani auta. Lidé jako by vytušili co se děje, nebo že se něco chystá a vypadli. Alespoň bude méně ztrát na životech. Bavili se o tom, co se jim za ta společná léta povedlo a co bylo naopak totální fiasko. Ani jeden si to nechtěl přiznat, ale měli ze zítřka strach. Ian se bál o Melanie a Finn měl strach o Medie.
„Co bude potom, když to přežijeme?''zeptal se v jendu chvíli Finn.
„Asi zkusím jít s Mel na trvalejší vztah,''usmál se Ian.
„Svatba?''
„Jo, brácho. Bylo by to fajn, co fajn přímo super. A co ty a Medie? Nemohl jsem si nevšimnout, jak vždycky vyletíš, když jde s nějakým klukem ven nebo jak na ní občas koukáš. Vyklop to.''
„Super kamarádka nic víc.''
„To ti tak někdo věří.''
Finn Iana vyfakoval a Ian se jen zasmál, na znamení toho, že ví co je pravda. Kluci se vrátili do domu, kde se žhavě probírala strategie nadcházejícího boje. Kluci se k nim na chvilku přidali. Na noční upíry se plánovalo sluneční kouzlo, na denní všechno najednou. Ale hlavní problém byl, že nevědli kolik jich je, zda jsou to jen upíři nebo i démoni.
„Medie,''obrátil se Finn na Medie, „Potřeboval bych ti něco ukázat.''
„Tak to ukaž,''usmála se na něj.
„Ne, to nejde, pojď se projít,''Medie protočila oči, ale šla.
Medie
Neměla jsem tušení, proč mi to nechce ukázat tady. Asi si našel vchod do pekla nebo nevím proč musíme jít ven. Celou cestu jsme mlčeli, Finn před sebou koupal kámen. Byl to jen můj pocit a nebo byl doopravdy nervózní? Došli jsme k parku, nebylo tu ani živáčka, ani vítr nebyl slyšet. Finn se zastavil a já taky.
„Nic zvláštního tu nevidím,''ušklíbla jsem se, „Jdu domu.''
„Medison,'' oslovil mě mým pravým jménem., „Nic tu není, jen jsem chtěl soukromí.''
„Odcházím, nemáme čas.''
„S tím souhlasím,''ten tón jakým to řekl, ten strhaný hlas s náznakem bolesti, mě donutil se zastavit, „Nemáme čas a je lepší to udělat než bude pozdě.''
„Co se děje Finne?''docela ě začínal děsit, abych byla upřímná.
„Najít tě bylo těžké, ale milovat tě je tak jednoduché, Medison''usmál se ale stále sledoval očima svoje boty, pak se na mě podíval, „Za ty svoje výstupy se ti omlouvám, ale nemohl jsem jinak.''
„Co to tady plácáš?''
„Už nic, jdeme domu,'' tolik bolesti jsem v jeho očích, za tu dobu, co ho znám, neviděla. Ale sama jsem ve všem měla zmatek a říct mu, že ho miluji mi připadalo stejně kruté jako mu říct, že nic necítím. Polibek mi připadal jako dýka od zad. Když mu odpovím kladně nebude si hlídat záda, bude je hlídat mě a zemře, když ho odmítnu, zlomím mu srdce a on si záda také nebude hlídat. Ať udělám cokoliv pošlu ho do záhuby.
