ČTYŘI
Medie
Vážně už mě to všechno unavuje. To jsme nemohly být třeba jen, já nevím, servírky, co unesou až třicet talířů? Ne, my musíme mít v papírech čarodějky. Já osobně o takovou čest nestojím. Radši bych si žila život středoškolačky, která nemá moc přítel a vypadá děsně. Ale teď se alespoň večer nenudím - nevyměnila bych honění démonů, upírů a další havěti za nic.
A pak jsem si vzpomněla, že mi jistá osoba slíbila informace ohledně své existence. Převlékala jsem se ze špinavého školního oblečení. Byly na něm zbytky té démonky - teda démona, který měl dvě podoby - a nebylo to hezké. Vzala jsme si letní šaty. V domě bylo horko, že bych radši vlezla do plavek, ale už byl večer. Pomalu jsem šla na půdu, kde jsou pokoje kluků. Jsou stejný jako ostatní pokoje - postel, skříně, zrcadlo, koupelna se záchodem (když tak počítám tak tady máme šest koupelen se záchodem), okno a dveře. Došla jsem k pokoji a zaklepala jsem. Nic. Zaklepala jsem tedy hlasitěji, ale stále mi nikdo neotevřel ani se neozval. Odvážila jsem se tedy vstoupit.
„Finne?‘‘ zavolala jsem, „Jsi tady?‘‘
Nikdo se mi stále neozýval. Chtěla jsem počítat do desíti, ale náhle se otevřely dveře od koupelny a z ní vyšel Finn jen v ručníku kolem boků.
„Ježíš, já radši zmizí,‘‘ vykvikla jsem a uháněla ke dveřím.
„Ne. Stačí, když se otočíš a já si vezmu kalhoty,‘‘usmál se na mě.
Já měla co dělat abych se mu koukala na pusu nebo do očí, abych mu nekoukala někam jinam. Prudce jsem se otočila ke dveřím, aby se mohl obléknout. Během pár vteřin jsem ucítila na rameni ruku.
„Už můžeš,‘‘řekl a znovu se usmál, „Asi jsem tě trochu vyděsil.‘‘
„Ne, je to moje chyba. Neměla jsem chodit. Mohlo to počkat,‘‘zakoktala jsem se.
Bylo mi jasné, že jsem trochu rudá. Finna už jsem několikrát viděla jen v kalhotách, ale vždycky tam byl ještě někdo třetí. Nikdy jsem s ním nebyla sama v téhle situaci. Měla jsem z něj nervy na pochodu. Šaty nebyly dobrý nápad.
„Neboj, nic ti neudělám,‘‘snažil se mě uklidnit, „Vezmu si tričko, když tě rozptyluju.‘‘
Finn si oblékl první tričko, které mu padlo pod ruku, ale přesto jsem byla nervózní. To triko mu bylo trochu těsné, ale už nebylo vidět tolik kůže.
„Takže se jdeš zeptat na ty upírské věci?‘‘dotázal se a ukázal na křeslo a pak na postel, „Vyber si, kde chceš sedět.‘‘
Usadila jsem se na posteli a Finn si sedl vedle mě. Stále se široce usmíval. Sice jsem nechápala čemu, ale za jeho úsměv by se nemusel stydět žádný top model v kombinaci s jeho postavou. A k tomu krátké blond vlasy, ale ne zas až tak krátké a černé oči.
„Přestaň o mě uvažovat jako o top modelovy,‘‘napomenul mě a nepřestával se smát, i když mě lehce pěstí praštil do ramene.
„Ty mi vidíš do hlavy?‘‘zarazila jsem se.
„Jo, není to tak těžké. Je to kvůli tvojí bezpečnosti, mám tě chránit, takže tě musím slyšet.‘‘
„Dobře, ale nebudeš mě šmírovat zbytečně, jasný?‘‘řekla jsem mu důrazně a Finn několikrát kývl, „Teď k věci. Upíři. Co vlastně jste zač?‘‘
„Nemrtví,‘‘zněla strohá odpověď, „Ale je nás víc druhů-sukuby, inkubové a takzvaní denní a noční upíři. Ti noční jsou nebezpeční. Hodně nebezpeční. A než se zeptáš, tak ano, je mezi námi velký rozdíl.‘‘
