Neschovávej se

II.

Měla jsem chuť se k němu rozběhnout a rozbrečet se radostí, ale tady jsem nemohla, ne dneska při zahajovací večeři.

Sedl si na kraj stolu, co nejdál od ostatních. Vypadal jinak. Jeho vlasy dříve vždy upravené, měl teď rozcuchané, na tvářích několikadenní malé strniště. Oči dříve před všemi tvrdé, teď plné smutku. Stále byl velmi pohublý a měl kruhy pod očima, jako od té doby, co se stal Smrtijedem, ovšem ne tolik. Vždy s hlavou vztyčenou, teď naopak zahleděný do země. Na sobě měl velmi drahý habit, který k němu patřil, ale prostě něco bylo špatně. Viděla jsem jen půlku jeho obličeje, ale nejhorší bylo, že se na mě ani nepodíval.

Jen stěží jsem zadržela slzy a poslouchala proslov nové ředitelky McGonagallové, která nás přivítala v novém školním roce, mluvila o válce a nakonec jsme drželi minutu ticha za všechny mrtvé. Bodlo mě to u srdce, když jsem si vzpomněla na všechny ty známé tváře, které už nikdy neuvidím.

Stále jsem se dívala na Draca, který za celou dobu, co jsme byli v síni nezvedl hlavu a díval se do talíře. Při proslovu zbledl ještě víc. Jídlo vůbec nejedl, něco si nandal, ale jen se v něm rýpal vidličkou. Všimla jsem si, že po něm pokukuje vetšina lidí ze Zmijozelu. Už jenom, když vcházel, otočili se na něj skoro všichni z Velké síně a začali si šuškat. Bylo mi jasné, proč, ale on si to nezasloužil.

Najednou mi někdo sáhl na ruku a já nadskočila až mi příbor spadl na zem a rozřinčelo se to po celé síni. "Promiň Hermiono, nechtěl jsem tě vylekat." omlouval se Harry. "To nic" povzdechla jsem si. "Jsi v pořádku? " zeptal se s velkou starostí v hlase. "Jasně, proč bych nebyla?" zalhala jsem a pokusila se o chabý úsměv.
"No měla bys něco sníst a kam vlastně pořád koukáš?" zajímal se Harry a Ginny mě přímo drtila pohledem.

Jen, co se zeptal, podívala jsem se zase tím směrem, díval se na mě, ale hned uhnul pohledem.

Ron se přestal věnovat svému talíři a když zjistil, kam se to dívám zrudl vzteky. "Co na toho bastarda tak zíráš?" vyjel na mě div mě nepoprskal.

"Takhle mu neříkej, Rone!" naštvala jsem se.

"A to jako proč?" teď už byl rudý jak rajče.

"Protože nám zachránil život!" vyprskla jsem na něj.

"Na to jsi přišla jak?" sotva se držel.

"Nejsem tupá, Ronalde!" vykřikla jsem až se po nás několik studentů otočilo.

Urazil se a už se na mě nepodíval. On se pořád potřebuje hádat!

Chvíli potom nás poslali do postelí, Draco přímo vystřelil pryč ze síně. Chtěla jsem běžet za ním, ale zastavil mě jeden z nebelvírských prefektů.

Když jsem se konečně dostala do nebelvírské společenské místnosti, neměla jsem ani pomyšlení na to, abych šla spát, už třetí noc po sobě.

Většina studentů už šla do svých ložnic, jen pár lidí ze starších ročníků tu zůstávalo a mezi nimi i mí přátelé. Normálně bych si k nim šla sednout, pozorovala praskající oheň v krbu a smála se s nimi, ale teď jsem na to neměla náladu. Ron byl pořád nasupený, Ginny zamilovaně mluvila s Harrym a Neville se staral o svůj Mimbulus Mimbletonia.

Šla jsem do ložnice, do jedné ruky popadla deku a do druhé pro jistotu knihu Obranná kouzla pro sedmý ročník.

Chtěla jsem nepozorovaně projít otvorem, ale úplně se mi to nepovedlo. Ginny si mě všimla, naštěstí se na mě jen povzbudivě usmála a dál se věnovala Harrymu. Mám skvělou nejlepší kamarádku!

Můj cíl byl jasný. Astronomická věž. Někdo by si říkal, proč jdu zrovna tam, co umřel Brumbál, ale já to místo mám ráda a hlavně doufám, že tam bude on. Často jsme tam spolu trávili večery. Poklepala jsem si na hlavu a zamaskovala se zastínacím kouzlem, sice to není jako Harryho neviditelný plášť, ale aspoň něco. Chodby byly jen málo osvětlené, ale pro jistotu jsem si hůlkou neposvítila.

Procházela jsem různými chodbami a vzpomínala na všechny ty roky, co jsme tu strávili. Já, Harry a Ron jsme tajně po večerce chodili schovaný pod neviditelným pláštěm.

Ráda jsem zpět v Bradavicích. Po válce se dalo všechno zase do pořádku, až by člověk žasl jak to vypadá všechno stejně. Jediné, co tu po válce zbylo byl pomník u Černého jezera, jsou na něm jména všech mrtvých z bitvy o Bradavice. Co se Komnaty nejvyšší potřeby týče, zatím neměl nikdo odvahu jí vyzkoušet. Je možné, že by se třeba vůbec neotevřela, ovšem nikdo nechce riskovat, že se otevře a zložár spálí celý hrad.

Ani jsem se nenadála a už jsem byla pod schodama Astronomické věže. Potichu, jak to nejvíce šlo, jsem šla po schodech. Doufala jsem, že tam bude a nemýlila jsem se.