Neschovávej se

VII.

Ležela jsem na své posteli a přemýšlela nad dnešní nocí, na místa, kde se mě dotýkal, na jeho polibky a na slova, která mi říkal.

"Ani nevíš, jak to pro mne bylo těžké." začal své dlouhé vyprávění povzdechem.

"V šestém ročníku jsi mi byla jako jediná oporou a i po těch letech nenávisti jsi mi přirostla k srdci, tak jako nikdo jiný. Tolik jsem se trápil tím, co jsem musel udělat, ale svěřit jsem se ti nemohl. Musel jsem tě chránit." šeptal do ticha "Pak se to stalo a já nevěděl, jestli jsi v pořádku, mohl ti některý ze Smrtijedů, které jsem sem pustil ublížit. Bál jsem se o tebe, lásko, ani nevíš, jak jsem se nenáviděl, ale neviděl jsem jiný způsob jak ochránit tebe i matku zároveň." odmlčel se a zadíval se do stropu.

"Jak naivní jsem byl. Tvoji rodiče jsou mudlové, mělo mi být jasné, že po tobě půjdou, hlavně, když jsi nejlepší kamarádka Pottera. Celé ty dlouhé měsíce krutosti, beznaději a strachu, strachu o tebe. Měl jsem být s tebou, měl jsem tě chránit. Smrtijedi vás hledali, na jeho jméno bylo tabu a já se bál, že kvůli Potterovi a té jeho nevymáchané hubě vás najdou."

"Nevěděl jsem, kam jste šli, věděl jsem jen jedno, že jsi naživu, ale málem jsi nebyla." polkl a já mu v očích viděla zděšení "Když vás tenkrát lapkové přitáhli, nedovedeš si představit, co to pro mě bylo. To, že s vámi byl i Weasley mě nijak nepřekvapilo, nejdříve jsem mu tu jeho historku se spalničkama věřil, pak mi došlo, že vás v tom určitě nenechal. Nejhorší ze všeho byl pohled na tebe, byla jsi tak zranitelná, bezmocná, pohublá. Pak přišla moje povedená tetička."  řekl zhnuseně a na tváři se mu objevil bolestný výraz.

"Hermiono, koukat se na tebe, jak tě mučí bylo to nejhorší v celém mém životě. V tu chvíli jsem chtěl Belatrix zabít, bylo mi jedno, že je moje příbuzná, bylo mi jedno, že bych nejspíš stejně asi prohrál, ona ti ubližovala, ubližovala jediné ženě, kterou jsem miloval. Tvoje bolestné výkřiky... " po tváři mu tekly slzy, ale já neměla sílu na to mu je otřít. Vrátila jsem se zpět na to místo, zpět do toho domu, zpět k té bolesti, k tomu utrpení, co mi způsobila.

"Tvoje slova mě pak dostaly do reality, to o co jsi mě žádala bylo strašné. Málem jsi mi umřela před očima. Nakonec jsem byl nesmírně vděčný, že se tam objevil Potter se zrzounem a v patách jim běžel Dobby. V životě bych neřekl, že zrovna jim budu vděčný. To jak nás potom Pán Zla potrestal pro mě neznamenalo nic, žádná bolest se nevyrovnala tomu, když jsem tě viděl trpět." 

"Do Komnaty nejvyšší potřeby jsem nešel jen kvůli hůlce, ale i kvůli tobě. Jsi tak statečná... Jakmile jste nás dostali do bezpečí, musel jsem někam schovat Goyla a najít hůlku. Bojoval jsem proti těm, mezi které jsem patřil a hledal jsem tě. Těsně před tím než všechno skončilo mě nějaký Smrtijed zasáhl neznámou kletbou. Ze začátku se nic nedělo, jen mě bolelo na srdci, ale to pro mě nebylo v tu chvíli důležité, nevěděl jsem, kde jsi. Musel jsem najít svojí lásku ať se dělo, co se dělo. Nakonec jsem tě našel jak bojuješ s Belatrix, chystal jsem se za tebou jít, ale Weasleyová mě předběhla."

Mluvil se zavřenýma očima a hladil mě po vlasech.

"Víš, ten fakt, že jsem byl vlastníkem nejmocnější hůlky na světě byl celkem šokující a děsivý, o nic takového jsem nestál... Jakmile umřel spadl mi balvan ze srdce, otec se mi omluvil a já se zase začal cítit jako jeho syn. Za tebou jsem nešel, vypadala jsi ráda tam, kde jsi byla a popravdě jsem byl rád, že sedím. Kouzlo se rozšiřovalo, ale nechtěl jsem dávat bolest najevo. Rodiče mě pak dostali do nemocnice, byl jsem tam dlouho, lékouzelníci nepřišli na to jaká to byla kletba, ale nakonec se jim to povedlo zastavit aspoň v tomhle stádiu. Každý den jsem se jich ptal, jestli o tobě nic neslyšeli, ze začátku mi dávali číst Denního Věštce, kde o vás začali psát jako o Zlatém Triu, ale pak už nic. Nikdo nevěděl, kde jsi. Musel jsem se vrátit do školy nejen, abych ji dodělal, ale hlavně kvůli tobě, doufal jsem, že tu budeš."

Stále dokola jsem si to přehrávala v hlavě.

"Proč jsi mi neřekl už dřív, že mě miluješ?

"To je přece jasné. Tolik let jsem ti ubližoval, jak bys mi mohla opětovat stejné city? Bál jsem se odmítnutí, nechtěl jsem ztratit aspoň to přátelství, které mezi námi bylo."

Opětovala jsem jeho city ani neví jak moc. Pořád si říkám, že kdyby mi to řekl, mohlo by teď všechno být třeba jinak.

"Nikomu tě nedám, budu tě chránit, sluníčko moje!"

Šeptal mi jednotlivá slova mezi polibky.

"Jsi moje všechno."

"Miluju tě."

"Jsem jen tvůj, lásko."

"Jsi moje princezna."

"Odpusť mi prosím."

"Nestyď se přede mnou, jsi nádherná."

"Nikdy tě neopustím!"

I když jsem byla po celé noci moc unavená, usnout jsem už nedokázala.