Neschovávej se

VIII.

Uběhly dny, týdny od naší první společné noci v koupelně. Teď nás každý bral jako ten nejzamilovanější pár v celých Bradavicích. Nevím, proč si to o nás říkají, možná to je tím jak je Draco pozorný nebo možná tím jak mu láska ke mně přímo září z očí nebo možná těmi něžnými polibky na mé rty, které mi věnuje mnohokrát během dne nebo možná tím, co jsme křičeli z Astronomické věže.

"Hermiono lásko, poběž." hnal mě do schodů a přitom se smál.

"Draco, co blázníš?" smála jsem se s ním.

"Poběž a uvidíš." chytil mě pevněji za ruku a vyběhl posledních pár schodů.
Dostali jsme se na vrchol Astronomické věže, kde byl krásný výhled na podzimní odpoledne. Draco mě pořád táhl za ruku až k zábradlí.

"Krásný výhled." usmála jsem se na svého milovaného.

"Kvůli tomu tu nejsme." zakroutil hlavou "Počkej." pustil mojí ruku, začal si z kapsy vytahovat hůlku a přiložil si ji ke krku.

"Sonorus." pronesl formuli. Pak udělal něco, co jsem opravdu nečekala.

"JÁ DRACO MALFOY MILUJU HERMIONU GRANGEROVOU" zakřičel díky kouzlu tak hlasitě, že ho museli slyšet na míle daleko.

Musela jsem si přikrýt uši a úsměv na tváři se mi rozšířil aspoň tak stokrát víc, nakonec jsem se přidala se smíchem k němu.

Taky ovšem nastala chvíle, kdy lidé pochybovali, především o mně.

Začalo to jedno ráno ve Velké síni, seděla jsem se svými přáteli, dokonce i s Ronem na snídani. Pomalu se se mnou začal znovu bavit, ale jen když jsem nebyla s Dracem, pokud se ke mně jenom přiblížil, Ron odešel s ublíženým a zároveň naštvaným výrazem pryč.

Začaly létat sovy a ke mně přilétly hned dvě, jedna s Denním Věštcem a druhá se zapečetěným pergamenem, který přistál i u Harryho, Rona, Ginny a pár dalších z Nebelvíru.

"Vsadím se, že to bude od Křiklana." řekla se smíchem Ginny a nepletla se.

"Pozvání na Křikův vánoční večírek. Co myšlíš, Hermiono, najdu si někoho slušného, kdo se mnou půjde?" zeptala se mě kamarádka provokativně.

Harrymu zaskočilo sousto v puse až ho Ron musel poplácat po zádech. "Copak já nejsem dost slušný?" zeptal se jen, co popadl dech.

Jen jsem se usmála nad jejich škádlením a vzala do rukou Věštce, ale místo čtení jsem svůj pohled obrátila ke zmijozelskému stolu odkud se ozýval hluk. Draco tam vyjel na Parkinsonovou.

"Ty mě to ani nenecháš dočíst, Dráčku." řekla provokativně Pansy, ale podala mu nějaký časopis. Vytrhl jí ho z ruky a rychlým naštvaným krokem si to mířil k našemu stolu až mu v jizvách blýskalo.

"Ginny, prosím, posuň se!" zavrčel, když byl skoro u nás. Sedl si vedle mě, i když u našeho stolu nemá, co dělat a práskl časopisem o stůl.

Ronovi zrudly uši vzteky, jen co k nám přišel, ale kupodivu seděl na místě a neutrousil ani jednu nevhodnou poznámku.

Chtěla jsem se ho zeptat, co se stalo, ale ani jsem nemusela. Hned na titulní straně Týdeníku Čarodějek byla moje a Dracova fotka a nad ní stálo:

BÝVALÝ SMRTIJED A JEDNA ZE ZLATÉHO TRIA
více na straně devět

"No to snad není pravda!" zhrozila jsem se.