Neschovávej se

III.

Seděl tam na zemi s kapucí na hlavě, nohy dolů z věže. Byl to on, jeho bych poznala vždycky. Zatím si mě nevšiml. Zviditelnila jsem se a pro jistotu nás pojistila ševelisimem, přecijenom nepotřebuju vidět Filche.

Pomalu jsem vyšla k němu. "Draco?" oslovila jsem ho. Nic. Mlčel.

Zkusila jsem to znovu "Draco?"

Povzdechl si "Mio" tak mi říkal jenom on, nikdo jiný. Taky mi říkal sluníčko, tvrdil, že jsem jeho jediné světýlko v tomhle černým světě. Rozlil se mi úsměv na tváři, ale hned zase zmizel, když znovu promluvil.

"Mio, jdi pryč." zašeptal.

Bodlo mě to u srdce, on mě od sebe odhání. No samozřejmě jsem nikam nešla, sedla jsem si vedle něj. "Nikam nejdu, proč bych měla?" ptala jsem se nechápavě.

"Protože jsem zrůda, Mio." zašeptal smutně.

"Tohle neříkej, to není pravda!"

"Ale je." řekl a položil si hlavu do dlaní.

"Draco, neschovávej se přede mnou, podívej se na mě." ani se nehnul, tak jsem se k němu přiblížila a sáhla mu na ruce. Ucukl.

"Prosím nedělej to." zašeptal zoufale, ale já ho neposlechla. "Nemusíš se přede mnou schovávat." konejšila jsem ho a dala mu ruce z obličeje. Jeho pravou dlaň jsem položila do té své a druhou mu opatrně stáhla kapucu.

Vypadal úplně normálně, až na ty kruhy pod očima, ale pořád se na mě nepodíval, koukal z věže dolů. A tak jsem ho chytla za bradu a donutila, aby se na mě podíval. "Mě se nemusíš bát." zašeptala jsem těsně u jeho obličeje.

Hned jak se na mě podíval, pochopila jsem o čem mluvil. Přes levou tvář měl jizvu, ve které se střídali tři barvy: modrá, zelená a stříbrná. Vypadala jako škrábanec od vlkodlaka, ale zároveň působila jak kdyby mu takhle praskla kůže. Táhla se mu těsně pod okem až někam pod hábit, ze kterého mu na krk vylézaly stejné jizvy.

Rozhodně nevypadal jako zrůda, naopak. Mně se líbil ještě víc. Chtěla jsem vědět, kdo a co mu udělal, ale teď jsem ho nechala být a zeširoka se na něj usmála. "Takhle ti to sluší ještě víc než normálně."

Z vystrašeného výrazu se stal udivený a ten zase nahradil naštvaný. "Co to tady meleš? Vždyť se na mě podívej jsem zrůda! Tohle všechno" řval a začal si vyhrnovat hábit."jen se podívej jak jsem odporný! Tohle všechno akorát všem ukazuje, že jsem byl Smrtijed a mně to každý den připomíná jaký jsem hajzl! Sakra tohle je snad horší než to podělaný Znamení zla!" zařval z plných plic a ukazoval na jizvy, které se mu táhly od srdce do všech stran. Možná jsem si to jen představovala, ale přišlo mi, že mu v nich problesklo stříbrné světlo.

"Draco, obleč se." poprosila jsem ho šeptem.

Povzdechl si "Promiň vyděsil jsem tě."

"Ne, to ne." řekla jsem potichu a začala se ještě víc červenat.

"Tak, co teda?" ptal se nechápavě.

"Jen jsi moc krasný." zašeptala jsem tak potichu, že mě snad ani nemohl slyšet.

Dřív by se mi asi vysmál a řekl něco ve smyslu "Na tebe až moc krásný, mudlovská šmejdko..." nebo "Doufám, že sis nemyslela, že s tebou budu chodit. O tebe bych si neopřel ani koště."

"Možná dřív, teď už ne." zavrtěl hlavou.

"Ale ano." usmála jsem se na něj a objala ho. Tolik mi chybělo jeho objetí, jeho vůně, jeho hlas, on. "Chyběl jsi mi, Draco." zašeptala jsem mu do hrudi a dýchala jeho drahou kolínskou.

"I ty mně, sluníčko." řekl a políbil mě do vlasů. Užívala jsem si tuhle chvíli s úsměvem na rtech a po dlouhé době se cítila uvolněná. Jen jsme tam tak seděli, slova nebyly potřeba. Miluju ho, vím, že nebudu schopna někoho tak moc milovat jako jeho!

Ráno mě probudily sluneční paprsky. Ležela jsem na zemi přikrytá dekou v Dracově objetí a s hlavou na jeho hrudi. Asi jsem usnula. Po dlouhé době jsem se cítila odpočatá, nezdály se mi hrozné sny a nebudila jsem se.

Draco klidně oddechoval s úsměvem na rtech. Jen jsem ho pozorovala. Jizvy mu na slunečním světle lehce zářily a já měla nutkání se jich dotknout, ale odolala jsem. Nevěděla jsem, jestli ho to bolí, a tak jsem ho radši jen pohladila po tváři.

Trochu se po mém doteku zavrtěl, ale spal dál. Nechtěla jsem ho budit, ještě bylo brzo, ale oba jsme museli jít na kolej a připravit se na dnešní vyučování.

"Ospalče, vstávej."

"Hmmm..." zamručel a pevněji mě objal. V tu chvíli jsem myslela, že mi srdce vyletí radostí z hrudi.

"Vstávej..." pohladila jsem ho znovu po tváři tak, abych se nedotkla jeho jizvy.

"Musím?" řekl unaveně a podržel si moji ruku na své tváři.

"Měl bys." zasmála jsem se.

"No jo, vždyť už vstávám." povzdechl si a zívl.

"Jak ses vyspala, sluníčko?" usmál se na mě.

"Tak jako už dlouho ne." oplatila jsem mu úsměv. "A ty?" zamračila jsem se a sáhla mu palcem na kruhy pod očima.

"Dobře." řekl a políbil mě do dlaně, což způsobilo, že se mi srdce rozbušilo radostí.

"Bolí tě to?"

Jen zakroutil hlavou

"Můžu?" zeptala jsem se. Zamračil se, ale klidně ležel dál a ruku mi pustil. Ukazováčkem jsem se lehce dotkla jizvy. Celkem mě překvapilo jak byla ledová.
"Nekoukej na to tak." řekl s vráskou na čele.

"Jak?" nechápala jsem

"Tak fascinovaně, je to odporný." řekl nesouhlasně.

"Není, sluší ti." usmála jsem se na něj a začala si sedat.

"Copak sis nevšimla jak na mě všichni ze Zmijozelu koukali?" Povzdechl si, když mi z ruky bral deku a knížku.

"Tak si jich nevšímej. Víš jaká tvoje kolej je." chytla jsem ho za ruku a vyšla s ním z Astronomické věže.