Neschovávej se

V.

"Harry, Rone, počkejte." volala jsem udýchaně a doběhla za nimi.

"Co chceš?" vyštěkl Ron. 

"Promluvit si." řekla jsem s klidem.

"Není o čem!" utrhl se na mě.

"To teda je!" rozkřikla jsem se na něj.

"Můžeš mi laskavě říct, co tě žere?" úplně jsem vybuchla. Jak v šestém ročníku, to jsem si myslela, že k němu něco cítím, Draco mě z toho dostal.

"Co mě žere? To si ze mě děláš srandu ne?!" řval přes celou chodbu "Malfoy mě žere! Jak se s ním u Merlina můžeš bavit?! S tím nafoukancem? Vždyť byl smrtijed a ty se s ním..." nedořekl to jak rudl vzteky.

"Já se s ním, co Ronalde?! Já se s ním přátelím nebo si snad představuješ, že se s ním po chodbách muckám jako ty s Levandulí?" řvala jsem a vnímala pohledy ostatních studentů, kteří kolem nás utvořili kruh. Nechtěla jsem do toho Levanduli tahat, jelikož při bitvě umřela, ale úplně mě vytočil.

"Takže je to pravda!" zařval tak hlasitě, že ho museli slyšet až v Prasinkách.

"Víš co? Tobě to může být úplně jedno, co s kým dělám!" pěnila jsem vzteky.

"Jak můžeš! Zrovna s ním! Copak si nepamatuješ, jak tě celé roky trápil a ponižoval? Náš nepřítel!" plival na mě jednotlivá slova.

"On se změnil!" vykřikla jsem.

"Jo a to jsi zjistila za jeden den? To asi těžko viď? Viděl jsem jak na tebe sahal! Řekni pravdu, Hermiono, jak dlouho?" supěl.

"Máš pravdu za jeden den ne a jak na mě měl sahat, Ronalde?!"

"Nedělej, že nevíš! Jak dlouho?" řval

"Dva roky!" vyprskla jsem.

"To si že mě děláš srandu?! Tak dlouho jsi nám lhala? Měli jsme ho v té Komnatě nejvyšší potřeby nechat shořet!" byl rudý až na podlahu.

To jsem už nevydržela a vytryskly mi slzy "To jsi tak necitlivý, Ronalde? Ty bys ho tam nechal a ani by ti to nebylo líto viď? Jak můžeš?" to mi už slzy tekly proudem "A ty? Ty na to nic neřeknes? Zase s ním budeš držet basu, Harry?"

"Já..." koktal Harry.

"Harryho do toho netahej!" skočil mu do řeči ten necitlivec "Nechápu, jak můžeš s tím nafoukancem." vyštěkl znovu.

"Ty nic nevíš!" zařvala jsem.

Už se nadechoval, ale nic neřekl, protože mu do řeči skočil Draco.

"Opovaž se na ní ještě jednou zařvat, Weasley a rozbiju ti hubu, tak že se ti už nikdy nenarovná!" zařval na něj až mu v jizvach problesklo zase to stříbrné světlo, přitiskl mě k sobě a odvedl pryč.

Zavedl mě do jedné z prázdných učeben a posadil na lavici. "Mio sluníčko, nebreč. Weasley je idiot." konejšil mě.

"To neříkej," zakroutila jsem hlavou "je to můj kamarád."

"To neznamená, že nemůže být idiot." zamumlal si spíš pro sebe "Máš kapesníčky?" zeptal se. Je tak starostlivý.

"V tašce."

Podal mi je a tak jsem si setřela slzy a hlasitě se vysmrkala, nad čímž se trochu uchechtl.

"Měla bych jít na hodinu." řekla jsem a podívala se na Draca.

"Nejsi zrovna v dobrém stavu. Nechceš ji pro jednou vynechat?"

"Draco Malfoyi, ty po mně chceš, abych šla za školu?" podívala jsem se na něj přísně, ale s humorem.