The Mortal Instruments: Město Nářků

1. kapitola

Alec celou cestu držel Clary za zápěstí, Isabela a Simon je následovali. Vedl ji k nim do domu. Byl to starší dům, kde celá rodina Lightwoodových žila už stovky let. Alec s Isabelou a jejich rodiči dům v Alicante moc často nenavštěvovali, dávali přednost institutu v New Yorku. Ale teď, když se události tak rychle mění, to není mezi civily bezpečné. Obzvlášť po zmizení Sebastiana..

Když dovedl Clary do obývacího pokoje, pustil ji a na chvíli odešel za roh. Za okamžik se vrátil a přinesl čtyři hrnky s krásně vonícím čajem. "Myslím, že by se hodilo trochu povzbudit, tak jsem nám přinesl teplý čaj. Dáte si?" zeptal se Alec a podíval se na Clary zářícíma modrýma očima. Clary přikývla a vzala si od něj hrníček. Byl tmavě modrý a zdobilo ho světle napsané jméno "Robert". "Ehm," zarazila se, "nebude to vašemu otci vadit, že piju z jeho hrnku?" Isabela se smíchem odpověděla: "Ale vůbec ne. Ničeho si nevšimne a na hrnku mu vážně moc nezáleží." Clary se začala smát s ní, ale Isabelu smích za chvíli přešel. Simon seděl na sedačce hned vedle Clary a vypadal dost nervózně. Byla to jeho nejlepší kamarádka od dětství, vyrůstal s ní a nikdy by ji neopustil. Takže teď, když se pohřešuje její milovaný Jace, bál se o ní 100x víc. "Tak teď k věci,.." začal Alec. Vím, že jsi určitě hodně vyčerpaná. Vypovídat s Mečem pravdy je opravdu vyčerpávající, o tom žádná, sami jsme si to zažili." Podíval se na svou sestru Isabelu a ta přikývla. "Ale mám na tebe několik otázek. Týkají se Jace a tvého," zarazil se a polkl, "bratra Sebastiana."

Clary se nedivila, že se Alec zarazil. Sama si také zvykala na těžkou pravdu, kterou se od své matky Jocelyn dozvěděla teprve nedávno. Celý život žila ve lži. Její otec, Valentýn, byl blázen a matka ji před tou pravdou chránila. A její bratr Sebastian toužil po pomstě a krvi všech lovců stínů. Když ji matka před pár měsíci všechno vysvětlila, už to nebyla ta Clary, která se bála. Byla statečná a silná lovkyně stínů. Ovšem pravda o pravém otci a bratrovi ji těžce zasáhla, smiřovala se s tím dlouho.

Když se Clary podívala na Aleca, dala najevo souhlas. "Když jsi ten večer na střeše mluvila s Jacem, nevšimla sis něčeho zvláštního? Nezmínil se o čemkoli podivném?" vyptával se Alec. "Ne," odpověděla Clary, "byl stejný jako obvykle. Všechno jsem vám řekla hned ráno, co jsem se probudila." Isabela stála opřená o zeď a prohlížela si své nehty. "A co runy? Neměl na sobě nějaké neznámé, které nejsou v Šedé knize?" ptala se Isabela. Simon se na ni zamračil. "Clary nám přece vše řekla! Žádné runy neviděla, nic se nedělo, dokud neodešla." zvýšil hlas Simon. Clary se ho pokoušela uklidnit, že se nic neděje, ale Simon byl nervózní a naštvaný. "Mám už dost toho všeho okolo Jacova zmizení. Uběhly dva týdny a nic se nestalo! Nikdo ho nehledá, Spolek a lovci stínů spíš vypadají, že jsou proti nám a Jace teď klidně může být někde uvězněný a možná i mrtvý!" postavil se a šel k Isabele. Slovo "mrtvý" vyvolalo v Clary smíšené pocity a zármutek. Proč to říká? A proč teď? Co se to s tebou děje, Simone.. "Co to do tebe vjelo Simone-" ptal se Alec, ale marně. Simon už se mračil na Isabelu a Clary celá zmatená nevěděla co má dělat. Isabela si přestala prohlížet své nehty a chladným pohledem se podívala do Simonových hnědých očí. "Ano?" řekla s nezájmem. Simona nepřekvapil její tón, znal ji moc dobře. Ráda byla chladná, hrála si na nedostupnou a starala se většinou jen o sebe. Ano, ztratil se Jace, byl jako její nevlastní bratr, ale nedávala na sobě skoro nic znát. Nerada vypadala slabě, to neměla zapotřebí. "Proč.. proč se takto vždy chováš? Proč jsi vždy ta, která stojí v rohu a dělá, že ji nic nezajímá?" řekl. Nespouštěl z ní oči a ona také ne. Vypadalo to, že za tímto rozhovorem se ukrývá ještě něco, ale Alec s Clary nemohli přijít na to co. S Jacem to rozhodně nemělo nic společného.. Když už se na sebe takto mlčky dívali dlouhou chvíli, Simon se otočil, potichu zaklel a odešel nahoru. Clary za ním chtěla jít, ale Alec ji zastavil. Pohledem ji dával najevo, že to není moc dobrý nápad. "Promiň, já.. nevím co se stalo. Nikdy takový nebyl." řekla potichu Clary. Šla ji poznat z hlasu lítost. Letmo se podívala na Isabelu, která teď pozorovala Aleca a Clary by přísahala, že na krátký moment zahlédla v jejích očích smutek. Že by jí to bylo líto? Pak se otočila na podpatku a beze slova vyšla do ulic nočního Alicante. V místnosti domu Lightwoodových zůstali Alec s Clary sami. Oba chvíli mlčky seděli a hleděli do země. Čaj už stihl zchladnout. "Tak.. to se asi moc nepovedlo, co?" zkusil naladit dobrou náladu Alec, ale asi marně. Clary přemýšlela nad tím, co se mohlo mezi Isabelou a Simonem stát a hlavně nad tím, kam zmizel Jace. Stesk po něm ji zevnitř užíral a ona nemohla v noci spát. Bála se, ale v hloubi srdce cítila, že někde je a čeká, až ho najde. Až ho pevně obejme, políbí a řekne mu, že je vše v pořádku. "Prosím.. buď v pořádku," Clary se zalesklo v očích, "prosím, neumírej. My tě najdeme. Já, Alec, Isabela, Simon. Všichni." A pak brečela. To už ji objímal Alec a nic neříkal. Jen u ní seděl, objímal ji a ona brečela a brečela. Sebastiane, kde se ukrýváš?