The Mortal Instruments: Město Nářků

9. kapitola

"Rafaeli? Co tady děláš?" Simon byl příliš zmatený (zmatenější než obvykle) a zíral na upíra s otevřenou pusou. "Zavři tu klapačku, jdou ti vidět tesáky," odvětil se znechucením chlapec, "a to není zrovna má úchylka." Rafael přistoupil blíže a odhalil tak svou drobnou postavu. Měl tmavé kratší vlasy a hnědé oči. Ve tváři byl velice mladý a pohledný, Simon už delší dobu uvažoval, kolik Rafaelovi mohlo být, když došlo k proměně.. 14 možná 15 let? V podstatě byl mladší než on, ale vzhledem k jeho stáří díky nesmrtelnosti upírů byl Simon oproti Rafaelovi batoletem. Okamžitě zavřel svá ústa a nemotorně se zvedl na nohy. Otřel si oči od pláče a snažil se skrýt jejich zarudnutí. Rafael se na něj pousmál a poplácal ho po rameni. "Budeš mít určitě mnoho otázek, ale ty ti zodpovím po cestě," řekl. "Pojď, nemáme mnoho času." Simon přikývl a společně s chlapcem opustili vězení a mířili rychle nahoru.

Jace se procházel po louce plné květin a v dálce viděl obrysy města Alicante, města lovců stínů. Slyšel, jak tráva šumí a zpěv ptáků byl příjemný na poslech. Najednou uslyšel hlas. Dívčí hlas. "Jaci! Jaci!" A mezi voláním jeho jména se ozýval zvonivý smích. Clary. Jace se otočil a spatřil ji. Její dlouhé kudrnaté zrzavé vlasy vlály ve větru a usmívala se. Stála na místě a čekala. Přišel k ní a usmál se, ach tak moc ji miloval. "Jsi pro mě všechno, Clary," řekl jí láskyplným hlasem a dlaní se dotkl její tváře. Najednou zmizela a proměnila se v prach. Vítr ji roznesl pryč a Jace nevěděl kam. "Ne! Ne, Clary, kde jsi?!" řval. Čekal, že nikdo neodpoví. "Tady jsem," ozvalo se. Clary stála za ním, ale už se neusmívala. Když se po ní Jace opět natáhl, znovu zmizela a prach vířil všude kolem. Jace se zhroutil na kolena a řval: "Ne! Ne, to není možné!" Ptáci už nezpívali a Jace už nebyl na louce. Byl kdesi v temnotě a sám, bez své Clary. Zdálo se mu, že v hlavě nedokáže utišit cizí hlasy, které říkaly: "Et morietur ut oblibiscatur."
"NE!" vykřikl.

Jace seděl udýchaný na posteli a celý se potil. Co to bylo.. pomyslel si. Najednou ho začala urputně bolet hlava. Svraštil čelo a snažil se na to nemyslet. Podíval se doleva, pak doprava. Vedle něj seděl Sebastian a vypadalo to, že spí. Hlavu měl opřenou o stěnu a lehce oddychoval. V této pozici vypadá.. neškodně. Rozhlédl se kolem. Byl v jakési světlé místnosti, kde nebyly žádné dveře ani okna. Ležel na posteli, která byla také celá bílá, dokonce deka, pod kterou spal, byla bílá. Co se to tady děje? Jace se pokoušel vybavit si, co se mu vlastně stalo, avšak marně. Jediné, co si vybavil, byla neskutečná úleva a chlad. Rozhodl se nad tím dál nepřemýšlet a raději pomalu a tiše vstal z postele. Hlavně nevzbudit Sebastiana.. Tichými kroky došel až do středu místnosti, kde si uvědomil, že zde vlastně žádný východ není. "K sakru," ulevil si Jace. Vzpomněl si, že když ho Sebastian věznil a navštěvoval ho, vždy k tomu použil svou stélu. To je ono, stéla! Podíval se na Sebastiana. Stále spal. Opatrně se k němu přiblížil a prohlédl si ho. Jace si svou stélu vždy dával za opasek kalhot (to byl možná důvod, proč ji ztrácel) a tak ho napadlo, že by Sebastian mohl mít stélu právě tam. Seděl na židli, takže se jeho kalhoty těžko prohledávaly, ale co Jacovi zbývalo? A konečně! Jace uviděl kousek čouhající stély zpod kalhot a pomalu k ní natahoval ruku.. ˚Ale, ale.." ozval se tichý hlas. "Tady je někdo vzhůru.." řekl Sebastian.

Tak, jak Rafael řekl, tak se stalo. Simon a jeho nepřetržitá smršť otázek neměla konce. "Jak ses sem dostal? Tady do Idrisu! A proč tady vůbec jsi, chceš, ať tě zabijí?!" Simon se ptal stále a stále a ani se nemusel zadýchávat v půlce věty, jelikož upíři dýchat nepotřebovali. Cesta nahoru se zdála nekonečná a to Rafaela hodně vytáčelo, protože ho Simonovi otázky začaly štvát. "Jednoduše řečeno, dostal jsem se zde portálem. Zbytek jsou detaily. A proč jsem zde?" otázal se Rafael, "protože jsem tě přišel zachránit, ty tupá hlavo." Ani mě nepřekvapuje, že mi takhle nadává. Celý on. "Klid, nadávat mi nemusíš," odvětil Simon. Napadla ho ještě jedna otázka. "Rafaeli?" Ani se neotočil a odpověděl: "Ano?" "Co hodláš dělat teď?" Rafael se usmál od ucha k uchu a vytasil své ostré upíří špičáky. "To je jednoduché. Celé to tady obrátit vzhůru nohama."