The Mortal Instruments: Město Nářků

3. kapitola

"Co tím máš na mysli, Marku?" otázal se ho Luke. Rychle vyskočil ze židle a jeho pronikavé oči teď sledovaly mladého lovce stínů, Marka Blackthorna. "Průzkumná jednotka lovců stínů se vrátila a přinesla nové stopy. Právě mluví s Robertem Lightwoodem a on mě poslal, abych tě přivedl. Prý bys měl být u toho." Mark Blackthorn odstrčil nechápavého Simona a rázným krokem šel za Lukem a Jocelyn. Ta se na něj dívala zcela neutrálním výrazem. "Pojď, musíme jít. Spěchá to." "Jistě. Jdeme," řekl Luke a už si nasazoval tmavou bundu. Mark ho následoval. "Počkejte," ozvalo se. "Jdu s vámi." Jocelyn šla ochotně za nimi, ale Luke ji zastavil. Pozvedl obočí. "Vážně to chceš, Jocelyn? Měla bys odpočívat." Její přítel ji pozoroval s obavami v očích, ale ona se nenechala odbýt. "Půjdu ať chcete, nebo ne," prohodila a už se oblékala do dlouhého světlého kabátu. "Přeci jenom se mě to také týká." Simon pozoroval zmatenou situaci, ale to nejdůležitější chápal. Jsou stopy o Jacovi. Musím to říct Clary. Nebo.. "Simone?" řekl Luke a vyrušil ho tím v jeho myšlenkách. "J-jo?" "Promiň, ale musíme jít. Tys byl přeci také na odchodu, ne?" Luke se na něj koutkem oka podíval, ale nevěnoval mu velkou pozornost. Jediné, co ho právě zajímalo, byly nové stopy. Simon se rozpačitě se všemi rozloučil a vyšel na ulici. Najednou ho něco napadlo. Něco velmi bláznivého. Zašel za roh a schoval se za kamennou zídku. Pozoroval dveře domu Jocelyn a čekal, až všichni tři vyjdou. Zanedlouho z domu vyšly tři postavy, Mark Blackthorn, Luke a Claryina matka Jocelyn a mířili rychlými kroky k budově Spolku. Byl si vědom toho, že tak tichý a nenápadný jako lovec stínů nikdy nebude, ale měl své upíři vlastnosti. Nechyběla mu hbitost ani skvělý zrak, ještě k tomu neomezený, na rozdíl od všech lovců stínů. Simon si nasadil kapuci mikiny a vydal se tichým krokem za nimi..

Clary se probudila na gauči a promnula si oči. Měla je ještě trochu zarudlé kvůli pláči, ale pokoušela se tím tolik netrápit. Nářek ji v této chvíli vůbec nepomůže a to ona moc dobře věděla. Včera však přišel tak náhle, že s tím nemohla nic dělat. Ještě k tomu včerejší výstup Simona a Isabely.. Nebudu se tím zabývat. Ne teď. Rozhodla se, že nejlepší teď bude trochu se upravit a pořádně se najíst. Vynechala večeři a oběda se předešlý den ani nedotkla. Zamířila do koupelny a tam se prohlížela v zrcadle. Její zrzavé kudrnaté vlasy po spánku teď stály ze všech stran a popraskané rty nebyly zrovna pěkné na pohled. Clary si své vlasy stáhla do vysokého drdolu a pořádně si opláchla obličej. Teď vypadala o něco lépe, ale modré kruhy pod očima nasvědčovaly únavě. Náhle ji silně zakručelo v břiše a to ji přinutilo jít do kuchyně. Ucítila lákavou vůni čerstvého pečiva, připomínalo jí to život v New Yorku, kdy chodila do pekárny pro snídani. Vždy tam měli křupavé voňavé pečivo, po kterém by se každému sbíhaly sliny. V kuchyni stál Alec v tmavém úplném tričku a kalhotech. Svaly na rukou se mu pod trikem rýsovaly a jeho černé runy byly ozdobou jeho těla. Clary by teď nejraději vzala do rukou skicák a tužku a kreslila by jeho mužské tělo, ovšem na to od jejích loveckých začátků nebyl bohužel čas. "Voní to nádherně, Alecu. Tos pekl sám?" otázala se Clary a nahlédla Alecovy přes rameno. Byly to krásné tmavé housky. "Dobré ráno, Clary," pousmál se na pozdrav a vodorovně jednu housku rozřízl. "To bych byl rád, kdybych uměl péct. Ale ne, jsou od Cairstairových, před chvílí je přinesla jedna z jejich dcer," namazal obě půlky marmeládou a nabídl Clary. "Určitě musíš být hladová. Na, vem si." Clary s úsměvem na rtech vzala talíř z Alecových rukou a položila jej na stůl. Přisunula si židli ke stolu a začala jíst. Za chvíli se k ní přidal i Alec a tak snídali spolu. Housky byly opravdu výborné a hlad obrovský, proto zanedlouho všechny housky z plechu zmizely. "Páni," ozvalo se jednohlasně od Clary a Aleca a tomu se museli zasmát. Clary se podívala na drobný budík, na kterém šlo vidět, že je zde velmi dlouho. Měla slabost pro staré věci, ať už budíky, tak staré skříně. Budík ukazoval brzkou ranní hodinu, 5:50. "Pane bože! Jak dlouho jsem spala?" polekala se Clary. "Mamka bude vyšilovat, že nejsem ještě doma.." Vstala ze židle a připravovala se k odchodu. Alec ji však chytl za rameno a zastavil ji. "Neměj obavy," usmál se na ni. "Když jsi usnula, Simon šel k vám domů a řekl Jocelyn, že spíš u nás." Clary si oddechla a posadila se zpátky ke stolu. "To je moc hodný. Kde vůbec je?" zeptala se, ale odpověď nečekala. Alec se na ni podíval modrýma očima a ona z nich vyčetla, že to také neví. "No," dodala, "určitě je v pořádku. Přeci jenom je to Simon." Ale poslední dobou se jako Simon nechová.. ne tak, jak jsem ho znala. Z jedné strany přišel Clary její nejlepší kamarád zcela normální. Žádná změna, pořád ty stejné špatné vtipy a zájem o jeho kapelu a hudbu. Zdá se, že ani přeměna v upíra na něm neponechala moc změn. Ano, už nemusel nosit brýle, byl rychlejší a silnější, ale stále to byl on. Clary se bohužel v hlavě honily myšlenky, které se týkaly Isabely. Už od počátku věděla, že se mu Isabela líbí, ale nikdy by nečekala, že se jen tak sebere a začne po ní řvát. Včerejší noc.. Zajímalo by mě, co se mezi nimi stalo. To, co Simona dělalo jiným, byla právě Isabela. "Clary?" vytrhl ji z myšlenek Alec. "Děje se něco?" měl obav, v očích. Rychle zamžikala očima a vzpamatovala se. "Ale vůbec ne, Alecu. Díky za snídani," poděkovala a vřele se usmála. Potřebovala změnit téma. "Co je vlastně s Isabelou? Neměla by být tady?" Ptala se také z čistě že zajímavosti. Alec si prohrábl své černé vlasy, které mu lezly do čela. "Měla by tady být, ale Isabela je Isabela. Toulá se po Alicante, nebo si někde omotává muže kolem prstu," vzdychl si. "Vždyť ji znáš. I kdyby tady byla, moc by s námi nemluvila. Ale zmizení Jace bere stejně jako my všichni, to ano. Je pro nás jako nevlastní bratr," vysvětloval a přitom sledoval svůj prázdný hrnek od čaje. Pak si s Clary vyměnili pohled plný obav a strachu. Nic jiného jim asi nezbývalo.

Simon se plížil zahradami Alicante přímo k budově Spolku. Mark, Luke a Jocelyn šli stále spolu a jejich kroky se neustále zrychlovaly. Budova už byla nadohled a Simon musel vymyslet plán, jak se nepozorovaně dostat dovnitř. Alicante moc neznal, natož tak celou síň Spolku. Teď trochu litoval toho, že nemá u sebe žádného z lovců stínů. Když byla trojice u vchodu, Simon se schoval za velkou sochu Anděla. Určitě si ho ještě nevšimli, a to ho těšilo. Soustředil se na rozhovor, který se právě odehrával mezi Markem a jedním ze stráží budovy Spolku. Po chvíli šli všichni tři dovnitř a stráž za nimi zavřela dveře. Jen tak se tam asi nedostanu.. Budu muset jít zezadu. Simon se přikrčil a rychle a tiše se vzdaloval od sochy a procházel kolem budovy. Každou chvilkou chodili sem a tam stráže, nebo nějací náhodní lovci stínů, takže nebylo snadné se jim vyhnout. Simon hodně riskoval a ani nechtěl vědět, co by se stalo, kdyby ho chytili. Proto se snažil být co nejopatrnější. Už byl skoro za budovou, když náhle zavětřil zápach krve. Rychle se skrčil a schoval se a mohutný strom velké zahrady. Kolem prošla skupina lovců stínů, které Simon neznal. Všichni byli vysocí a urostlí a nešlo jim vidět do obličejů, díky tmavým dlouhým plášťům. Vypadalo to, že si ho naštěstí nevšimli. Oddechl si. To bylo štěstí. Skupina lovců prošla jeden za druhým menší dveře, které byly vestavěny v zadní části budovy Spolku. Přesně to Simon potřeboval. Počkal si, až projde poslední lovec v plášti a když už už se zavíraly dveře, vyběhl a na poslední chvíli je chytil za kliku. Rozhlédl se kolem, ale nikde nikdo. Vešel dovnitř. Slyšel hlasité ozvěny a klapání bot o dlážděnou podlahu. Následoval kroky a schovával se za mohutné mramorové sloupy, které byly chloubou chodeb Spolku. Když se Simon chystal přeběhnout k dalšímu ze sloupů, něco ucítil v jeho blízkosti. Ne něco. Někoho. Rychle se otočil, ale bylo již příliš pozdě. Ta osoba měla plášť. A nebyla to jen ledajaká osoba. Sundala si kapuci. Byla to Isabela. Něco ho praštilo do hlavy a on padl k zemi.