The Mortal Instruments: Město Nářků

2. kapitola

Simon ležel na posteli v Alecově pokoji. Nedokázal se soustředit na nic jiného, než na svůj hněv a zármutek. To, co řekl dole v obývacím pokoji ho mrzelo, ale měl zčásti pravdu. Lovci stínů neudělali zatím nic, co by vedlo k pokroku ve vyšetřování. Stále jen vyslýchali Clary, Aleca, Isabelu a jeho, což ho naprosto vytáčelo. Nechtěl na sobě nechat nic znát, ale dnes už to nevydržel. Výslech Clary ho tolik naštval, že v sobě neudržel vztek a kvůli tomu řval na Isabelu. Pořád si vybavoval její chladné šedé oči, které mu jasně říkaly, že ho nenávidí. Nebo to nebyla nenávist?

Simon si povzdechl a už už si chtěl upravit na nose brýle, když si uvědomil, že už tam žádné nemá. Zvyk, který mu ještě nějakou chvíli určitě zůstane. Brýle nosil odmalička, ale když ho kousnul Rafael, člen upírů v New Yorku, už je nepotřeboval. Měl výborný zrak, sílu, rychlost a všechny vlastnosti, které vedou k dokonalému upírství. Netvrdil, že by mu brýle chyběly, ale byly chvíle, kdy si opravdu přál je mít zpátky. Být zase člověkem.. Civilem, jak by jinak řekl Jace.

Při pomyšlení na Jace se Simon zamračil. Ačkoliv on a Jace k sobě nikdy neměli dobrý a přátelský vztah, záleželo mu na něm, už jen kvůli Clary. Simon zvedl svou hlavu, kterou měl doteď zarytou do jednoho z modrých polštářů Alecovy postele, a zaposlouchal se. Uslyšel pláč, jemu dost známý pláč. Chlapec ihned zareagoval a mrštně vstal z postele. Clary brečí? Kvůli Jace.. Poslední dobou toho na ní bylo moc, ale ona i přesto zadržovala veškeré slzy v sobě. Byla statečná a odvážná a to na ní Simon obdivoval.

Když šel ke dveřím, všiml si velkého zrcadla u Alecovy skříně. Zrcadlo mělo krásný stříbrný rám a celé se lesklo. Prohlédl by se v něm, kdyby nebyl upír. Teď stál před velkým zrcadlem a díval se do prázdna. Prohrábl si rukou své vlnité hnědé vlasy a vydal se dolů do obývacího pokoje.

Nářek ustal a dívka s dlouhými zrzavými vlasy ležela na gauči. Vypadala, že spí. Najednou se někdo dotknul Simonova ramena. "Spí," ozvalo se za ním. Když se Simon otočil, zjistil, že k němu mluví Alec. Vypadal podrážděně a unaveně, ale nikdo mu to nedával za vinu. "Necháme ji tady?" zeptal se Simon a přitom sledoval Aleca, který si mnul oči. "Jo, ať se do rána prospí. Vyřídím to Jocelyn, ať o ní nemá starosti." Alec se vydal ke vchodovým dveřím, ale Simon ho zastavil. "Počkej," začal nejistě, "zůstaň tady a odpočiň si. Taky to potřebuješ, vypadáš fakt hrozně. Já za její mámou půjdu." Alec pozvedl své tmavé obočí. Pak se v koutku úst usmál, pokývl hlavou na souhlas a vyšel nahoru po schodech. Za chvíli se ozval hlasitý smích. "Ty vypadáš taky hrozně, Simone Lewisi." Simon se nemohl nesmát. Otočil se na Clary a chvíli ji pozoroval. Pak ji přikryl dekou, co byla pohozená na židli a jemně ji políbil na čelo. Všechno bude v pořádku, Clary. Otevřel vchodové dveře a odešel do noci.

V New Yorku byl Simon zvyklý na pouliční lampy a světla aut. Celé Alicante se lišilo vlastně už od základů. Místo vysokých budov zde byly starší rodinné domky, ve kterých žili jednotlivé rodiny lovců stínů. Jediná nejvyšší budova v Alicante bylo sídlo Spolku. Tato velká budova měla obrovskou historii a bylo to to nejdůležitější místo světa lovců stínů vůbec. Jako osvětlení sloužilo v tomto městě čarodějné světlo, které plálo modrým plamenem a bylo několikrát silnější, než civilní pouliční lampy. Lovci stínů sami o sobě magii moc používat neuměli, měli své runy z Šedé knihy. Ovšem někteří podsvěťané, kde se řadily víly, vlkodlaci, upíři a čarodějové, magii používat uměli. Čarodějné světlo tudíž pocházelo od čarodějů, kteří čas od času poskytli pomoc lovcům stínů. Simon jednoho čaroděje znal. Jmenoval se Magnus Bane. Byl to velmi talentovaný, milý a sympatický čaroděj. Když si Simon při pohledu na čarodějná světla vzpomněl na Magnuse, vybavil se mu Alec, který pevně objímal Magnuse přímo uprostřed davu v sídle Spolku. To bylo tehdy, před válkou s Valentýnem. Nevěděl, jak je to mezi nimi teď, ale přál si, aby byli šťastní.

Došel na náměstí, které zdobila obrovská fontána plná vyrytých run, nápisů v latině a soch. Voda zde tekla nepřetržitě, takže kromě hrstky lovců na náměstí slyšel proud vody tekoucí z úst sochy anděla. Jocelyn s Clary bydlely v malém domku hned u náměstí, takže ho nebylo těžké najít. Byl zelené barvy, připomínající Claryiny krásné oči, a lemoval ho tmavý plot. Simon silně zaklepal na malé dveře, aby ho bylo slyšet. Věděl, že Jocelyn ještě nebude spát. Ani v New Yorku nemohla spát, dokud Clary nedovedl bezpečně domů. Simon nastražil uši a uslyšel kroky, někdo šel dolů ze schodů. K Simonovu překvapení neotevřela matka Clary, ale její přítel, Luke. "Ah Simone! Tebe jsem tady vůbec nečekal," vřele se usmál a pozval ho dál. "Co tě sem přivádí?" Šli do kuchyně, kde Luke uchopil konvici a zapálil pod kamny. "No," začal Simon, "šel jsem vyřídit Jocelyn, že Clary je u Lightwoodových. Nemusíte o ní mít strach, je s ní Alec." Luke vypadal, že ho to nepřekvapilo. "Jistě, chápu. Mi osobně to nevadí a Jocelyn by určitě také souhlasila. Clary má-" zarazil se. "My všichni máme poslední dobou spoustu starostí, Clary obzvlášť. Je u vás dvou všechno v pořádku?" ptal se Luke. Konvice začala syčet, tak ji odstavil a zalil čaj. Šálek podal Simonovi. "Na, to ti prospěje. Pojď si sednout." Oba si sedli na malou barovou židli. "Děkuju za čaj. S Clary.. je to poslední dny složitější," zaváhal Simon. "Máme strach o Jace a ona ho má snad desetinásobný. Nejhorší na zmizení Jace je, že stále nejsou žádné stopy, nikdo nic neviděl, jako by se po něm slehla zem." Simon se přemáhal, aby nebouchnul pěstí do stolu. Luke ho pozoroval a chvíli mlčel. Nejspíše uvažoval, co říct. Než však stačil něco říct, Simon pokračoval. "Vždyť ty jsi členem Spolku, tak proč se nic neděje? Tobě přeci na Jacovi záleží, ne? Jak můžeš jen tak přihlížet?" ptal se Simon, ale vypadalo to, že nechce slyšet odpověď. Lukovi se z tváře ztratil vřelý úsměv. Teď se tvářil smutně, ale stále sledoval Simona. "Simone, jsou věci, které zkrátka nepochopíš." To Simon nepochopil a chtěl se zeptat, co tím myslí, ale uslyšel, jak někdo jde dolů. "Co se tady děje?" ptal se ženský hlas. Jocelyn sešla dolů, byla v tmavém županu a vlasy měla vyčesané do rudého drdolu. Na svůj věk vypadala pořád skvěle, není divu, po kom Clary zdědila krásu. Luke se zvedl, políbil ji na tvář a usmál se na ni. "Ale nic, lásko. Jen nám Simon přišel sdělit, že Clary spí u Lightwoodových. Taky říkal, že už je na odchodu. Že ano, Simone?" Simon se nechápavě podíval na Luka, ale ten vypadal, že to myslí opravdu vážně. "A už opravdu musíš? Dlouho jsme si nepopovídali. Přijď někdy na čaj, rádi tě oba uvidíme," usmála se na něj Jocelyn. "A-ano, jistě se někdy stavím. Bohužel, už musím jít," řekl nervózně Simon a vstal. "Díky za čaj, Luku.." Šel ke dveřím a chtěl se rozloučit, když v tom se rozletěly dveře a v nich stál udýchaný lovec stínů. "Luku.." řekl lovec, "máme problém. Velký problém."

Zdravím!

Někteří, kteří jste nikdy nečetli žádnou ze série knih Nástroje smrti, můžete mít v tomto příběhu zatím zmatek. Ale nebojte se, budu se snažit vám vysvětlit vše postupně v kapitolách. A nebudeme si lhát, je to fan fikce a v té se přeci nemůže vysvětlovat vše od samého začátku. Děkuji za přečtení a doufám, že se budete těšit na novou kapitolu.

Tak sem hoďte komentář, který zahřeje u srdíčka a příběh si uložte do knihovny, ať nepřijdete o novou kapitolu!

matejzikova_a