The Mortal Instruments: Město Nářků

5. kapitola

Během brzké snídaně Clary s Alecem diskutovali o nynější situaci v Alicante. Spolek, který jim buď odmítal říct veškeré informace nebo už se vůbec nezajímal o ztrátu Jace, byl podle Aleca nedostatečně připraven na Sebastiána. "Co když Sebastián vyhlásí válku všem lovcům stínů? Nevíme, čeho všeho je nyní schopný," uvažoval Alec. "Alicante je po válce s Valentýnem pořád otřesené a Spolek jako by to ignoroval. Lidé nejsou připraveni na další boj." Alecovi se objevila vráska na čele, která Clary znepokojovala. "Můj otec, Robert, by neměl vést Spolek.. vždyť ztratil syna.." Jeho oči teď vyjadřovaly lítost, smutek a žal nad svým mrtvým bratrem. Clary si vybavila události, které se udály ve válce s Valentýnem. Isabelin a Alecův bratr, Max, byl zabit Sebastiánem. Tato ztráta zasáhla jak jejich rodiče, tak je samotné. Robert ale musel dál vést Spolek a nést toto dřímě i přes synovu smrt. Ozvala se silná rána. Alec vší silou bouchl pěstí do stolu, až se Clary polekala. "Alecu-" vyhrkla a vyděšeně se na něj podívala. Teď viděla v jeho očích vztek a zlost, což u něj nebylo zvykem. Clary k němu natáhla ruce a dotkla se jeho zápěstí. Nevěděla, co mu říct. Po dlouhé chvíli začala. "Alecu.. Vím, že ztráta někoho milovaného je zdrcující. Věř mi, znám to. Ale je jen na nás, abychom se s tím poprali a přijali to. Nemůžeš zbytek života žít s touto nenávistí a smutkem. Já také těžce nesu to, že Jace je pryč. Ale víš co? Já cítím, vím, že je naživu. Že někde je a čeká, až ho najdeme. Cítím to přímo tady," položila svou dlaň na hrudník, na své srdce. Alec ji sledoval se zájmem a zaujetím. "A i kdybych ho ztratila, navždy bude tady. V mém srdci. Naši milovaní nás nikdy neopustí, Alecu." Clary se na něj dívala a doufala, že od se od něj dostane pochopení. Povzdechl si. "Máš pravdu. Děkuji ti, Clary," usmál se na ni, ale stále šel na něm vidět smutek, i když méně než před chvílí. Odsunul židli, vstal a podrbal se na hlavě. "Myslím," ozval se, "že je načase říct otci, co si o celé situaci myslíme a jak budeme jednat." Clary tato slova vehnala naději do žil. Vstala od stolu a oblékla si svůj zelený svetr. "Ano, máš pravdu. Takže?" Oba se na sebe podívali a přikývli. "Jdeme do jednací síně Spolku."

"Sakra. Sakra, sakra, sakra!" Simon seděl v místnosti, která byla postavena z kamení a jediný východ byly železné dveře, na kterých byly různé symboly - runy. Měly různé tvary, velikosti a vypadaly jako nesmyslné klikyháky. Stejné runy byly také na zdech všude okolo a Simon jen stěží dokázal najít místa, kde vryty nebyly. Neznal moc run lovců stínů, ale věděl, že tyto runy nejsou ledajaké. Když se mu přestala točit hlava, vstal a zkoumal jednu z mnoha run. Chtěl se jí dotknout, ale když se k ní přiblížil, začala zářit a popálila mu ruku. Možná, že jsou to nějaké runy, které mají za úkol, hlasitě polkl, věznit podsvěťany? I když to znělo dost děsivě, dávalo to smysl. Upíři, vlkodlaci, víly.. ti všichni by mohli být runami vězněni, nebo si to aspoň myslel. Ale proč by to Isabela dělala? Simon chodil dokola stěn a hledal jakékoliv východisko z této situace. Přitom uvažoval, co má Isabela v plánu a také myslel na to, co ho tíží na srdci.. Nedokázal se s tím pocitem smířit. Tiše přemýšlel, sám v tmavé chladné místnosti.

V jednací síni Spolku bylo nezvyklé ticho i přes přítomnost mnoha členů. Na místě poroty seděly tři postavy, které na sobě měly dlouhé taláry a něco si šeptaly. O kousek dál byly usazeny další postavy - tentokrát v tmavých pláštích. Každá z nich měla přes hlavu kapuci, takže jim nešlo vidět do obličeje. Bylo jich pět a seděly zcela mlčky a sotva se hýbaly. Poslední postava nebyla do ničeho zahalená ani neměla talár. Byl prostě oblečen do světle modré košile a klasických kalhot. Stál na vyvýšeném místě, kde obvykle stál a řídil průběh jednání. Byl to Robert Lightwood. Když se rozhlédl kolem, skoro se zdálo, že někoho hledá. "Prosím o klid," řekl hrubým hlasem a podíval se na tři šeptající porotce. Jeden z nich se omluvil a všichni se usadili. "Teď, když jsou tady všichni-" "Omlouvám se, že vás ruším, konzule, ale jeden z našich členů chybí," ozvalo se náhle ze skupiny pěti zahalených postav. "Ano?" pozvedl obočí a podíval se na své hodinky. "Brzy přijde, vím to," řekl a sundal si svou kapuci. Byl to mladý chlapec, mohlo mu být kolem 17 let. Měl světlé kratší vlasy a velké kaštanově hnědé oči. Díky jeho ostrým rysům vypadal vážně a sebevědomě. Byl vysoký a urostlý, trénink mu rozhodně nechyběl. Kromě tmavého pláště byl oblečen do klasického bojového oděvu všech lovců stínů. Tmavé silné boty, kalhoty s pásem plný nožů a černé triko. Když si ho konzul prohlížel, uslyšel kroky. Byly to podpatky, které vydávaly klapající zvuk o podlahu a blížily se. Postava přišla před konzula a poklekla si. Robert si ji povýšeně prohlížel a pobídl ji. "Velmi se omlouvám za pozdní příchod na jednání, ale měla jsem ještě nějakou práci." Pozvedla hlavu a dívala se na konzula. "V pořádku, přidej se ke své skupině, prosím." Postavila se. sundala si velkou kapuci a odhalila svou tvář. "Ano, otče." Isabela ho nyní sledovala ledovýma očima a koutkem úst se pousmála. Pak odešla na své místo mezi průzkumnou jednotku. Chlapec ji lehkým pokývnutím hlavy pozdravil a Isabela se postavila vedle něj. Cítila se silně a byla připravená na jakékoliv nebezpečí.  "Tak teď," odkašlal si Robert, "může jednání začít."

Zdravím všechny čtenáře!

Omlouvám se za neaktivitu, ale byla spousta důvodu, proč nebyl čas psát, věřte mi. Doufám, že jste si kapitolu užili a těšíte se na další. Takže hodnocení a komentář moc potěší. 💓

Děkuju 💓

matejzikova_a