The Mortal Instruments: Město Nářků

8. kapitola

"Do prdele!" ulevil si Simon. Už několik hodin byl uvězněn někde ve sklepě plném run a nedokázal se dostat ven. To nebyl jediný problém - měl hlad. Už několik dní nic nejedl a dostal chuť na krev, začal se cítit slabě. Nenáviděl to. Být upírem by si přál maximálně nějaký středoškolák, co by chtěl balit každou holku na rohu (Simon nějak opomněl fakt, že takovým chtěl vždy být). Jenže ne, takový život to vážně nebyl a jemu se zvedal žaludek pokaždé, co musel vypít litry zvířecí krve, aby aspoň trochu potlačil svůj hlad. Po několika marných pokusech dostat se ven se Simon usadil a začal vzpomínat. Myslel na Clary, svou nejlepší kamarádku, na svou matku a všechny své přátelé.. a na Isabelu. Na její krásné dlouhé havranní vlasy, na její jemnou pleť. Její plné rty, její chladné avšak nádherné šedé oči.. Vzpomínal na to, jak ji před pár měsíci poprvé spatřil. Byla krásná a odvážná, ne jako ostatní dívky, které vídal. Byla jemná a přitom ostrá, byla pro něj vším a přitom ničím. Isabela si díky těmto vlastnostem získala pozornost mnoha mužů.. Byla zkrátka tím, co muže přitahuje. Simon se nedokázal smířit s těmito pocity a už vůbec ne s tím hlavním. Miloval ji a ona ho zradila, hodila někam do sklepa a ani nedokázala říct proč..

"U Anděla.." řekl s obdivem Jace. Nemohl tomu uvěřit. Nebe bylo místem, které nikdo nedokázal popsat, jelikož ti, kteří ho navštívili, již nemohou odpovědět. I přesto ho Jace poznal. Byl to instinkt, buchot srdce, který ho na to upozornil. Sebastian šel stále dál po neviditelné cestě a Jace ho nejistými kroky následoval. "Vím, že jsi překvapen, pokud to tak tedy mohu říct," ozval se Sebastian, "ale určitě ne k smrti, to mi k tobě nesedí." Zasmál se. Byl to ten typ smíchu, který zněl jedovatě a sladce zároveň. Celý on, pomyslel si Jace. Nic neřekl, jen se nechal dál Sebastianem vést a topil se ve svých myšlenkách. Proč jsme tady? Nebe? Jak jsme se sem dostali?? Měl příliš mnoho šílených otázek a málo rozumných odpovědí. Jacovi se začala motat hlava a Sebastian mu mizel před očima. Začal hluboce dýchat, ale nešlo to, začal popadat dech. Byla to lest.. určitě. Ach, ty naivní Jaci.. Snad poprvé v životě se cítil tak bezmocný a sám. Už mu nemá kdo pomoct, ani on sám sobě.. "Jaci!" Jediná slova, která byl schopen slyšet bylo jeho jméno, které vycházelo ze Sebastianova úst. Ten teď stál u něj a podepíral ho, aby neupadl. Jace začal zoufale řvát: "Vždyť to nemá smysl, zabij mě, pokud chceš, tvé hry mě nebaví! Zab mě, zab mě, zab mě.." křičel stále dokola. Sebastian přivřel oči a vytáhl svou stélu. "Nemám na vybranou. Omlouvám se ti, bratře," zašeptal a pronesl krátkou větu. Et morietur ut oblibiscatur. Jace padl na kolena a zastavil se mu dech. Zavřel oči a cítil se volný..

Když Simon brečel pořád dokola a nedokázal to zastavit, měl aspoň možnost obrečet i své další problémy. Například svou matku, která ho už nikdy nechtěla vidět. Nebo fakt, že už nikdy nezestárne, nebude mít děti ani rodinu.. Navždy budeš sám, říkal mu hlas v hlavě. Nikdo tě nikdy nebude milovat a budeš se potulovat po světě jako Kain. "Máš pravdu, můžu tady rovnou zemřít hlady.." zašeptal a zavřel oči.. Najednou se ozvala hlasitá rána a masivní dveře vyletěly z pantů. Ve vchodu stála drobná postava chlapce s tmavými vlasy. "Nazdárek! Promiň, že ti kazím plány, ale tady nikdo umírat nebude," řekl chlapec a vstoupil dovnitř. Byl to Rafael.