rules for dating boys [CZ]

throwback thursday

"Co tady děláš, Justine?" zeptám se svého bývalého přítele ze střední školy, který se najednou po třech letech objevil v New Yorku. "Pokud vím, odešel jsi na univerzitu do Montany, zřejmě sis trochu zajel cestou z domu...," ušklíbnu se a popojdu o pár kroků blíž k němu.

Justinovy modré oči mě propalují skrz naskrz a ve tváři se mu objeví pobavený úšklebek.

"Sway, taky tě tak rád vidím," založí si ruce na prsou. "Moc děkuji za vřelé přivítání."

Protočím oči v sloup. 

"Justine, nevím jestli máš výpadek paměti, ale naposledy, když jsme se viděli, jsi šukal moji nejlepší kamarádku, doslova. Tak se omlouvám, že jsem ti ihned neskočila kolem krku," odfrknu si.

Justin se zasměje a udělá jeden krok blíž ke mně. "No tak, Sway, vždyť už to jsou skoro tři roky...," řekne, ale nakonec sklopí pohled do země. "Víš, že mě to moc mrzí...," řekne o něco tišeji, ale já ho stejně slyším. "Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem ti ublížil."

Páni. Justin Foley se mi právě omluvil. Buď se doopravdy změnil nebo pro mě má slabost i teď po všech těch letech. A nebo ho to zkrátka fakt mrzí...

Frustrovaně si povzdechnu. Celý dnešní den je úplně na nic, ale vlastně jsem si za to mohla částečně i sama. Mohla bych přece jen dát Justinovi ještě jednu šanci... třeba se změnil. Alespoň jednou za celý den bych se mohla přestat chovat jako úplná kráva.

"No tak dobře... Můžeme... začít od znovu," kousnu se do rtu a zadívám se na Justina, když čekám jeho reakci.

Ve tváři se mu objeví potěšený úsměv. Udělá ještě jeden krok ke mně a chytne mne za ruku. "Sway, jsem tak moc rád... opravdu, nevíš jak moc mě to celé ty roky štvalo, co jsem udělal...," usměje se a pak se mi vážně podívá do očí. "Už nikdy ti neublížím, to ti slibuji."

To jsem opravdu zvědavá... ale budiž, pomyslím si.

"No... ehm, dobře, Justine," pousměju se a pak zatřesu hlavou. "Co tady vlastně děláš?" nakrčím čelo.

Justin pustí mou ruku a vydá se pomalým krokem pryč z chodby, tiše ho následuji.

"Dostal jsem se sem na letní školu, budu tady asi tři měsíce studovat," usměje se. "Pak se ale vracím zpátky do Montany..."

Udiveně vydechnu. "Páni, to bych od tebe nečekala, že zrovna ty budeš někdo, kdo se bude hlásit na...," nedořeknu, když za mě dokončí větu.

"... na letní školu, já vím," zašklebí se. "I já jsem překvapil sám sebe, ale ta vysoká škola mi... nevím, dodala mému životu nový smysl a svým způsobem asi i cíl," pokrčí rameny.

Pokud si dobře pamatuji, Justin byl sportovec, který se sice o známky nikdy moc nezajímal, radši chodil na večírky a popíjel alkohol, na univerzitu se dostal díky sportovnímu stipendiu... což pro něj tehdy byla veliká úleva, nepocházel ze zrovna nejlepší rodiny.

"To jsem ráda, vážně," usměju se na něj. 

Vzpomenu si na moment, kdy vím, že jsem se do něj tenkrát na sto procent zamilovala... přijde mi, jako by to bylo skoro včera. Byl to jeden letní večer než začal náš poslední rok na střední škole. Nechala jsem se ukecat na večerní projížďku na kolech za Bloomington, kde jsme žili. 

Byl to jeden z nejlepších večerů, který jsem zažila. Za městem byla malá skála, kam jsme dojeli a odkud jsme se dívali na západ slunce. Pak jsme přespali ve stanu a musím říct, skoro celou noc jsme si povídali a smáli se a právě to byla chvíle, kdy jsem se do něj zamilovala. Byl schopný mě bavit několik hodin, věděl, že jsem se bála spát ve stanu takhle na samotě, tak raději, než abychom v noci šli spát, zůstal kvůli mně celou noc vzhůru a dělal vše pro to, abych nemyslela na to, že se bojím.

Když se nad tím zamyslím... nebýt toho, že mě Justin tenkrát podvedl, možná bychom byli stále spolu. Sice jsme každý na univerzitě v jiném státě, ale... Rozhodně by bylo všechno jinak. Vím, že jsem ho nikdy nepřestala milovat, i když mi zlomil srdce... a spolu s ním mi zlomila srdce i moje nejlepší kamarádka. Tedy bývalá nejlepší kamarádka. 

Zadívám se na jeho bezchybný profil, zatímco tiše kráčíme ke stanici metra. Jsem vůbec ráda, že jsem ho dnes potkala?

"Sway?" zamračí se na mě Justin, když si všimne, že ho pozoruju. Zatřesu hlavou.

"Co se děje?"

"Já jen, že...," zarazí se a zůstane stát na místě. Opět sklopí pohled do země a pousměje se nervózně. "Tak mě tak napadlo... asi už máš stejně nějaké plány, ale...," odkašle si a pak se mi zadívá do očí. "Nechtěla bys se mnou dnes večer zajít na skleničku? Víš... dohnat ty tři roky, pokecat o všem co se stalo a ...tak?" pokrčí rameny.

Nevím proč, ale jeho otázka mi vehnala červeň do tváří... skoro jako bychom byli zase na střední škole. Už jsem se chystala odpovědět, když mi v hlavě vytanula vzpomínka na dnešní rozhovor se Zaynem a... ten projekt.

Smutně nakrčím nos. "Hrozně ráda bych šla, ale..."

"Oh, jistě, blbej nápad," poškrábe se na zátylku a hraně se zasměje. Zavrtím hlavou.

"Ne, Justine, opravdu bych moc ráda šla, ale musím dělat jeden projekt do školy," pousměju se na něj. Justin mi úsměv oplatí.

Sejdeme pomalu schody do metra, když se ocitneme na nástupišti. 

"Zavolej mi zítra večer a domluvíme se," usměju se na Justina. Páni, z těch jeho modrých očí se mi kolena podlamují ještě teď. "Číslo mám pořád stejný..."

Justin přikývne a pohlédne na přijíždějící vlak. "To bude moje," řekne a rychle se se mnou rozloučí. "Zavolám ti, Engelsová!" křikne ještě na mě a zamává mi. Pak už odběhne do vlaku a odjede pryč.

Musím se usmát sama pro sebe. Idiot. 

Z druhé strany právě přijel můj vlak a já se spěšně snažím spolu asi s polovinou New Yorku nacpat dovnitř. Když jsem konečně tam, úlevně si sednu na poslední volné místo. Na kolej to sice nemám nijak daleko, ale... když je tady to místo... 

Najednou něco - vlastně někdo - upoutá moji pozornost. Vysoký kluk, tedy muž, světle hnědé, lehce vlnité vlasy. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se do mě najednou nezabodl pár hnědých kukadel a v tu chvíli se jeho úsměv o něco víc rozšířil. Poznal mě. To je skoro nemožné... ale hlavně... že dvakrát potkám toho samého člověka zrovna v newyorském metru, kde denně projdou miliony lidí.

O vteřinu později ho ale ztratím v davu, jak začne vlak brzdit a lidé se začnou hrnout ven. Engelsová, asi smolík zase. Můj zachránce před pádem v metru se mi opět ztratil.

Byl večer a já se už půl hodiny odhodlávám jít za Zaynem. Však na tom přece nic není, ne? ...kéž by to tak bylo. Vlastně ani nevím, čeho se tak bojím. Možná toho, že se znovu pohádáme, možná toho, že tam bude Lissa... sakra, vlastně ani sama nevím.

Nakonec se přece jen dokopu k tomu, abych zaklepala na dveře u našich sousedů. Napjatě čekám, kdo otevře, když se ve dveřích najednou objeví rozespalý Zayn.

"Mhmp?" zeptá se rozespale a protře si oči. Rozpačitě přemýšlím, co říct.

"Ehm... no... ahoj," usměju se trapně.

"Sway?" zamžourá na mě. "Jo... jasně, ten projekt," přikývne a pozve mě dál. "Byl jsem si jistý, že se neukážeš, promiň," pokrčí rameny a natáhne na sebe mikinu, pak se na mě zadívá. "Dáš si něco k pití?"

Zavrtím hlavou a sednu si na židli.

"Jsi nějak zticha," podotkne sarkasticky Zayn a sedne si na Brandonovu židli. Brandon je nejspíš s jedním ze svých přítelů, předpokládám...

Pokrčím rameny a spolku nějakou nadávku a nevhodnou poznámku, což jde velmi těžko. "Nepřišla jsem se hádat, Zayne..."

On se na mě překvapeně podívá, ale úsměv na tváři zakrýt nedokáže. "To jsem opravdu rád, Sway... Takže, ten projekt?" zeptá se mě a pak se už vzorně pustíme do našeho úkolu.