rules for dating boys [CZ]

rule no. 2

rule no. 2:

nikdy znovu neranděte se svým bývalým přítelem.

Rychle si upravím ještě lem šatů a znovu se prohlédnu v zrcadle. Hnědé vlasy mám přehozené přes rameno, bohužel neposednou ofinu se mi nepodařilo zkrotit ani kulmou, ani žehličkou na vlasy, tak mi prostě trčí do všech stran. No, co už. Lahvově zelené šaty, které nějakým záhadným způsobem perfektně podtrhovaly moje křivky, mi ladily s podpatky, které jsem po několika měsících vyhrabala ze skříně. Nakonec ještě sáhnu po své klasice - kožené černé bundičce, která to má sice už skoro za sebou a drží pohromadě snad už jen silou mé vůle. 

"Tak, co myslíš?" houknu na Jess, která se válí na posteli a pravděpodobně právě textuje s Davidem podle toho, jak se neustále divně hihňá.

Ohlédne se na mě a nahodí šokovaný výraz, který jsem u ní snad ještě nikdy neviděla. Možná hlavně proto, že teď absolutně přehrávala a tentokrát jí to fakt nešlo. 

"No teda, kam se poděla moje spolubydlící?" zakryje si ještě rukou pusu, ale nakonec se začne smát. Protočím otráveně oči. "Sluší ti to, nemusíš se bát, Sway," řekne nakonec jen, když vidí můj výraz.

Povzdechnu si. Přemýšlím, jestli to je fakt dobrý nápad někam s Justinem chodit. Jasně, Zayn měl pravdu, ráda se emocionálně očividně týrám a s Justinem to pravděpodobně dopadne podobně, jak minule. Ale zajímá mě tohle všechno? Zřejmě ne, protože se přistihávám, že mávám Jess na rozloučenou, natěšeně jdu pryč z pokoje a štráduju si to ven před kolej, kde by už na mě měl Justin čekat.

Sejdu pomalu schody a zastavím se před vchodem na koleje. Můj pohled spočine na malém parku, který  byl ještě plný studentů vyvalených na dekách. Pokusím se rozhlédnout okolo, jestli někde zahlédnu Justina, ale po něm ani vidu, ani slechu. 

Kde ksakru je?! Už je pět minut po sedmé!

Nervózně si skousnu ret, protože mě fakt přepadne hrůza, že to byl blbej nápad. Na druhou stranu, nevěřím, že by se na mě Justin po tom všem jen tak vykašlal, to prostě ne. Nebo jo? Já už fakt nevím...

Zhoupnu se v kolenou a ještě jednou se porozhlédnu kolem, ale stále ho nikde nevidím. 

Pro jistotu vytáhnu z kabelky mobil a kontroluji displej, který ukazuje přesně nula přijatých zpráv a nula zmeškaných hovorů.

Jsem naprosto, ale totálně blbá. Opravdu. Jak jsem mu na to mohla skočit?

Otočím se na podpatku. Odmítám se tu dál ponižovat a čekat na někoho, kdo stejně s největší pravděpodobností ani nepřijde, i když nechápu vůbec proč.

"Engelsová!" ozve se najednou kousek za mnou, když už jsem v polovině schodů.

Podrážděně se otočím a vidím Justina. On fakt... přišel? Nebo tedy spíš... přijel?

Ohromeně sleduji Justina, jak udýchaně zastaví kolo, na kterém právě odněkud přijel, pod schody. Co má zase tohle bejt?

"Sway, snad si už nechtěla odejít," zakření se a sleze z kola. "Promiň, trvalo mi trochu déle, než jsem sem dojel, úplně jsem to neodhadl," zabodne pohled nervózně do země, ale pak ty svoje modrý kukadla upře na mě. "Odpustíš mi?"

Chvíli na něj beze slova zírám a naprosto celou tuhle situaci nechápu. Až nyní mi opravdu dochází absurdnost toho všeho. 

Upravím si bundičku, to jen abych získala času na odpověď a zaměstnala svoje ruce.