rules for dating boys [CZ]

rules for dating boys

Naštvaně si poposednu na vrzající, viklající se židli a rozhlédnu se po malém baru. Mrknu na hodinky a ještě víc se zamračím. Dělá si ze mě legraci?!

Nedá mi to a znovu pohledem přezkoumám okolní prostor. Malý bar, který spíše připomínal mini hospodu byl cítit zatuchlinou a kouřem. 

Šero, které zde vládlo, mělo pravděpodobně navodit intimní atmosféru, ale spíše to vyvolávalo dojem, že někdo zapomněl zaplatit účet za elektřinu. V místnosti bylo vidět jen díky paprskům slunce, dopadajícím sem skrze dvě špinavá okna a svíčkám položených na barovém pultu.

U vedlejšího malého stolu (který byl lehce zaprášený a olepený, fuj) seděli dva kluci, kouřili cigaretu a něčemu se neustále smáli. 

V místnosti zbývaly ještě další dva stoly, které byly ovšem prázdné, jen na barové židli u malého barového pultu seděl chlap ve středním věku, popíjel pivo ze skleněné lahve a zaujatě sledoval fotbalový zápas v televizi, která byla pověšená na zdi.

Zavrtím hlavou a upiju ze svého piva, když znovu naštvaně kopnu do protější židle. Už přes deset minut čekám na svoje rande, které si potřebovalo nutně odběhnout na záchod... mám ale pocit, že ten blbec spíš vylezl oknem a rozhodně nemá v plánu se vrátit. K čertu s pitomým Dylanem!

Dopiju své pivo a nakonec i Dylanovo - Bůh ví, jestli se tak vůbec jmenoval, a mávnu na potetovanou servírku, že platím. 

Nakonec si vezmu svou černou koženou bundu a vypadnu z toho hnusnýho, zakouřenýho baru. Proč jsem vůbec souhlasila jít na rande na takovýhle místo?! Musela jsem být opilá, jinak si to neumím vysvětlit.

Venku fouká příjemný jarní vítr, který lehce čechrá vlasy, avšak nezažene nepříjemný vzduch způsobený nadměrným množstvím aut, projíždějících skrze město, které nikdy nespí. 

Jít do New Yorku na univerzitu byl odmalička můj sen, a když jsem se sem dostala, byl to nejlepší den v mém životě. Při vzpomínce na tento den se pousměju. 

Miluju tady naprosto všechno. Noční život, uspěchanost, metro, kolej, na které bydlím, školu, lidi, další tuny lidí a... prostě všechno. Ale přesto... nikdo nemiluje mě. Tedy jasně, mám hromadu kámošů, jen... 

Je mi dvacet jedna let a skoro všechny moje spolužačky ze střední jsou vdané nebo mají děti, což je trochu... divné vzhledem k jejich věku, ale je to tak. Na univerzitu nás šlo jen pár, ale i ten zbytek už někoho má, vlastně i všichni, které jsem poznala v New Yorku někoho k sobě mají a já prostě... ergh! 

Odkašlu si a rychle zamrkám. Prohrábnu si vlasy a s malou omluvou starému pánovi, do kterého jsem vrazila, proběhnu kolem a zamířím k přechodu přes silnici.

Seběhnu schody a rychle na poslední chvíli dobíhám metro, až se divím, že mi dveře neskříply zadek. Udýchaně si prohrábnu vlasy a snažím se vyhledat nejbližší tyč, které bych se mohla chytit, když zpozoruju jednu hned nalevo. Díkybohu. 

Udělám dva kroky a už natahuji ruku k tyči, že se jí chytím, když vlak začne prudce brzdit a já... padám. Zavřu vyděšeně oči a očekávám prudký náraz zády na dveře, ale místo toho ucítím dvě svalnaté paže, omotané kolem mého těla. Zatají se mi dech.

Pomalu otevírám oči a snažím se začít normálně dýchat, když se mi dech znovu zadrhne. Dívala jsem se do tmavě hnědých očí, olemovaných hustými řasy, ve kterých se leskly pobavené jiskřičky.

"Jste v pořádku?" zeptá se mě můj... zachránce.

Oklepu se a s omluvným úsměvem si stoupnu na nohy, takže mě ty jeho svalnaté paže bohužel pustí.

Přikývnu a urovnám si bundu. "Děkuji, jste můj hrdinka... teda hrdina," zasměju se nervózně. 

Hnědooký zachránce se na mě usměje nazpátek a mávne rukou, jako by takhle zachraňoval padající holky denně. "To nestojí za řeč, bylo to příjemné překvapení, když mi v náručí skončila krásná neznámá dívka," zazubí se a mně se podlamují kolena.

Měl na sobě bílé tričko a tmavé džíny. Světle hnědé kudrnaté vlasy měl ledabyle rozcuchané a... všimnu si, že v levém uchu má malý stříbrný kroužek.

Nervózně se uchechtnu a přemýšlím, zda jsem právě teď červená jako rajče nebo jestli se mi to jen zdá. 

"Myslím, že vám padají do náruče samy a ani nemusíte čekat na nějaké nemehlo, které na vás spadne v metru," zasměju se a v duchu se pochválím, že jsem jenom blbě nemlčela.

Jeho čokoládové oči mě neustále propalují, mohla bych se v nich utopit. Už už něco chtěl říct, nadechoval se k odpovědi, když...

"Stanice High Street," ozvalo se z reproduktoru a já rychle zamrkala. Sakra!

"Eem... ještě jednou, děkuju," usměju se a velmi nechtěně udýchaně vylítnu ven z metra. Beru schody po dvou a když jsem konečně na čerstvém vzduchu, úlevně si oddechnu. A pak se v duchu seřvu.

To jsi nemohla jet o pár stanic dál a pak jet prostě zpátky, ty blbko?! Vždyť byl tak úžasnej!

----------------------------------------------------------------------------

ahoj, takže přicházím s novou povídkou rules for dating boys. snad se bude nápad i povídka líbit, budu ráda, když zanecháte nějaké komentáře a hvězdičky :)

vaše Ridley C